Přijmout sám sebe a neklást si přitom žádné podmínky

V každém člověku se mísí schopnosti i nedostatky. Nejde jen výši bankovního konta, bydlení, práci.

Dnešní lidé si stále častěji dávají předsevzetí, že přijmou sami sebe a uznají, že jsou, navzdory svým nedostatkům, celými a dobrými lidmi. Každý člověk má svou hodnotu.

Přijmou sebe, neznamená přehlížet nedostatky, nesnažit se pracovat na sobě.  Cesta to není jednoduchá, ale stojí za ní sebe přijetí a spokojenost v životě.

Výzkumy ukázaly, že lidé, kteří jsou sami se sebou spokojení, bagatelizují své prohry, protože je považují za něco, co se v jejich životě vyskytuje ojediněle a co nijak nevypovídá o jejich schopnostech.  Naopak lidé, kteří jsou sami se sebou nespokojeni, své prohry zveličují, ztotožňují se s nimi a předpovídají na jejich základě výsledek dalších událostí, které je v životě čekají.

Výborná kniha Davida Nivena, "Tajemství pohody a zdraví"

Malí velcí pomocníci

„Trvalo dlouho, než jsem začala uvažovat do té míry mechanicky, abych přijala migrénu takovou, jaká je, jako něco, s čím budu žít, jako způsob, jak žijí někteří lidé s cukrovkou“, Joan Didion


Led je jedno z nejlepších protizánětlivých léčení, které známe. Pomáhá stáhnout zanícené tkáně, chladí bolestivost zápalu a velký chlad také ulevuje při bolestech hlavy.

Někteří pacienti se přímo sprchují ledovou vodou, nechají si ledovou vodu stékat na hlavu. Ledová voda ulevuje a přehlušuje silné bolesti hlavy. 

Vyměňování obkladů není tak účinné, protože působí jen na čele a rychle se zahřívají.

Led by měl být první linií obrany, když není nic jiného po ruce. Stojí to i za zkoušku pro ty, kteří ledovou vodu a nejlépe sprchu ještě nevyzkoušeli.

Migrenik by měl mít v mrazáku neustále připravený sáček s ledem. Dnes už také existují výrobky určené přímo k chlazení obličeje při migréně. 

Kromě ledu mnohým pacientům pomáhá stáhnout hlavu šátkem. Někteří pacienti udávají, že hlavu si stáhnou jako do svěráku a někdy si utáhnou šátek přímo přes oči. 

Temno, klid a čerstvý chladný vzduch pomáhají alespoň lépe snášet už tak velmi těžké bolesti při záchvatu.

Hořčík je dalším velkým pomocníkem. Někteří udávají, že nezabírá, ale je dobré, pro migreniky nutné, aby brali hořčík preventivně každý den. Většina lidí ho bere v malé dávce, tak 250 mg, ale je potřeba brát tak 500 mg hořčíku denně, aby se dosáhlo potřebného efektu.

Migrenici by si měli hlídat celkový režim dne, hladinu cukru, vhodný odpočinek, pracovní vytížení, doplňky stravy. 

Mnozí migrenici namítnou, že i přes veškeré snahy, doplňky stravy a léky záchvaty trpí, ale přesto je dobré činit vše, aby se eliminoval počet záchvatů.

Nejlepší kniha o migréně, kterou jsem četla "Migrenový mozek"

Kdo chytá v žitě?

Tahle kniha zaujímá zvláštní místo v knihovně. Je důkazem toho, jak člověk vidí věci s odstupem let. Jinak jsem knihu vnímala v teenagerském věku, jinak jsem ji četla po deseti letech a zase jinak ji vnímám dnes. Ale jedno je jisté. Zůstává mojí oblíbenou a má čestné místo mezi knihami. Doporučila bych ji každému. Těžko říci proč. Nejlépe je vzít knihu a číst a potom už žádné proč nebude potřeba. Doufám.


Krátká ukázka z knihy

A víc vám toho vypravovat nebudu. Mohl bych vám ještě říct, co jsem dělal, když jsem přišel domů, a jak jsem onemocněl a do který školy mám jít na podzim, až se odsud dostanu, ale mně se nechce. Vážně ne. Mě tohle zrovna teď dvakrát nezajímá.
Spousta lidí, zvlášť ten psychoanalytik, co je tady, se mě v jednom kuse ptá, jestli se už budu snažit, až se v září vrátím zase do školy. To je fakt stupidní otázka podle mýho názoru. Já jen jako, že jak můžete vědět, jestli něco uděláte, dokud to neuděláte? A odpověď na to je, že to vědět nemůžete. Já si myslím, že snahu projevím, ale jak to mám vědět? Na mou duši, to je ale stupidní otázka.

Knihu si můžete koupit zde

půjčit v knihovně nebo od kamaráda. Ale doporučuji!

Tato kniha je navždy spojována s Markem Davidem Chapmanem, kterému byla zamítnuta již sedmá žádost o předčasném ukončení trestu. Nosil knihu stále u sebe. Lennon, stejně jako další známí lidé, které měl Chapman v plánu také zabít, Chapmanovi tolik připomínali nenáviděného hrdinu. Krátce před násilnou smrtí dal John Lennon Davidu Chapmanovi autogram. Chapman se ještě téhož dne vrátil a Lennona zabil před jeho domem na Manhattanu.

Steinbeckův poklad

A child may ask, what is the world´s story about. And a grown man or woman may wonder, what way will the world go. How does it end. And, while we´re at it, what ś the story about?

Dítě se může ptát, o čem je svět. A dospělý muž nebo žena chtějí vědět, jakým způsobem jít světem. Jak to skončí. A když už jsme u toho, o čem je svět?

Steinbeck, East of Eden

Je důvod být vděčný a spokojený

Přijdou v životě člověka chvíle, kdy je na dně, zdeptán, má deprese a neví, kudy kam. V dnešní době má člověk možnost zajít za terapeutem.

Ale co když je válka a člověk se ocitne na nejhroznějším místě, které si ani nelze představit. Musí se zažít. Koncentrační tábor. Nikdo si nedovede představit jeho hrůzy a hrůzy války.

Pár šťastným jedincům se podařilo přežít koncentrační tábor. Byl jeden člověk, který také  přežil. Kdo?
Viktor E. Frankl. Byl snad něčím výjimečný? Jistě ne, byl stejným člověkem, jako ti, kterým se podařilo přežít. Ale přesto.

Viktor E. Frankl byl psychiatr s českými kořeny, zakladatel logoterapie a autor knih. Jedna z nich, zcela unikátní kniha s výmluvným názvem „A přesto říci životu ano“ je útlá knížečka, do níž je však mistrovským, ale lidským způsobem vměstnáno to, co zažil a jak jej ovlivnila tato skutečnost.

Viktor E. Frankl se kromě jiných dotýká také jedné otázky. Otázky vězně po osvobození. Člověk, který přežije, by se měl už jen radovat a užívat života. Tak jednoduché to není. Proč?

Nastává šok, z kterého se jen těžko jedinec dostává. Ztráta blízkých, ztráta domova, stále vracející se těžké prožitky, ponížení a strádání, nepochopení okolí. To je snad nejhorší. Druhý nikdy úplně nemůže pochopit člověka, který si koncentračním táborem prošel. Lidé po válce jsou vyčerpaní, frustrovaní, plní zášti a hořkosti. Přichází otázky typu „Proč zrovna ty ses vrátil“, „Snad to tam nebylo tak hrozné“, „Říká se, že je to vše přehnané“, „Možná je důvod, proč tě tam poslali“, "Můj syn se nevrátil a ty ano".

Lidé jsou různí a dokážou být velmi krutí. Viktor E. Frankl jako lékař, vzdělaný a velmi empatický člověk tohle všechno dobře znal a také věděl, jak to funguje.

A já si říkám, jak je dobře, že žádná válka není. Dnešní doba přináší problémů a svých starostí také dost, každá doba, ale s válkou se to srovnat nedá. Určitě je důvod být vděčný.

I o tom se píše v jeho knize, která se stala nejprodávanější knihou z oblasti psychologie v dějinách a dočkala se více jak 9 milionů výtisků ve 30 jazycích.


Knihu bych osobně doporučila z více důvodů, ale jeden hlavní je. Jde o velmi osobní zpověď těžce zkoušeného člověka, ale také velkého bojovníka, člověka velkých myšlenek, které nikdy nezestárnou a dají se použít v každé době.

Člověk si potom může říci: "A přesto říci životu ano"

O mně

J. Seifert, Píseň

AŤ SMÍCH TO BYL, ČI SLZYA HOŘKÉ SLOVO K NIM,
VŽDY ÚSTA MAMINČINA PŘIMKNULA SE K ÚSTŮM MÝM. VŠECHNO UŽ ODPLYNULO, JAK NAD STŘECHAMI DÝM

Emocionálně vykastrovaní

Pořád si děláme starosti, stále někam spěcháme. Ani se nemáme čas zastavit, abychom si položili otázku. Jakou?

Kam to vlastně spěcháme, proč to všechno děláme a co po nás zůstane.

Někde v podvědomí, hluboko v nás se něco ozývá a říká nám, že něco není v pořádku.

Jenže není čas! Je třeba běžet dál a tak se honíme dokolečka den za dnem. Ve skutečnosti stojíme na místě, pohybujeme se v uzavřeném kruhu, aniž bychom to postřehli.

Proto se chovám drsně, proto používám drsná slova a beru vám půdu pod nohama. Jen tak lze přerušit nesmyslný bludný kruh, vystoupit z něj.

Většina lidí je emocionálně uzavřena nebo přesněji řečeno jsou emocionálně vykastrovaní. Jsou jako natahovací panenky. Z práce, do práce, prožitky skryty hluboko uvnitř, a pokud už vypluje na povrch nějaká emoce, je to většinou nahromaděná agrese.

Sousta lidí žije se svým vředem uvnitř duše. Je třeba ho protrhnout, aby mohl vytéci napovrch a tělo se mohlo uzdravovat. Je-li duše zdravá, je také člověk. Pak se také mohou naplno projevit skryté tvůrčí schopnosti člověka, který je schopen realizovat své plány, otevřou se mu nové dveře a hlavně začne zase „žít“.

Přesto se to mnohým nepodaří. Proč? Protože to vzdali už na začátku, příliš brzy, už sami v sobě zahodili tu šanci a čekají na zázrak, ale ty se nedějí.

Proto je tolik nemocí. Protože povaha a osud se rovnají nemoci, jak říká známý odborník, doktor psychologie, pedagogiky, filosofie v medicíně a profesor, Mirzakarim Sanakulovič Norbekov.

Sám byl velmi nemocný, v depresích, jak říká, také velmi neschopný, ale vše se změnilo. Byla to těžká a dlouhá cesta, autor to popisuje v knize s humorem sobě vlastním a stejně tak je schopen předat své zkušenosti druhým. Těm, kteří se nebojí ostřejších slov a přímosti, s jakou autor lidem sděluje, že dokud sami nepohnou zadkem, nic se nestane.

Norbekov a jeho knihy či semináře stojí za to. Pomáhají tisícům lidí na celém světě. Norbekov si nedělá servítky, věci říká jasně, na rovinu, přímo a bez příkras. To se někomu nemusí líbit, ale po čase člověk zjistí, že cesta vede přes Norbekovo učení a filozofii. Jakou? Zvednout zadek a začít konat.

Friedrich Nietzsche napsal

Umění komolit dochází v člověku svého vrcholu. Klamat, podlézat, lhát a předstírat, mluvit o druhém za jeho zády, reprezentovat, chlubit se cizím peřím, maskovat se a udržovat konvence, které leccos skrývají, hrát divadlo druhým i sobě samému, zkrátka bez ustání poletovat kolem jediného plamene marnivosti, to vše se stalo v člověku natolik pravidlem a zákonem, že snad není nic nepochopitelnějšího než to, že by mezi lidmi mohlo vzejít poctivé a čisté puzení k pravdě.

Noah Gordon, Poslední žid

Úryvek z knihy

Občas si připadal jako divoké zvíře, ale hluboko ve svém nitru se pevně držel své ušlechtilejší minulosti, odříkával ranní i večerní modlitby a snažil se neztratit přehled o kalendáři, aby mohl světit páteční dny. Někdy se mu i podařilo vykoupat se před příchodem šábesu. Za letních veder to bylo snadné. Pokud by ho někdo zahlédl v řece nebo potůčku, nenapadlo by ho nic jiného, než že se potřebuje ochladit, ale nikoliv z náboženských důvodů. V chladných dnech se roztřesený zimou otíral mokrým hadrem a za třeskutého mrazu raději zapáchal, ostatně nebyl žena, která musí navštívit mikve, aby se mohla milovat s manželem.



Píše se rok 1492 a Španělsko je zmítáno inkvizicí. Útoky na židovské obyvatelstvo jsou obrovské, rovnají se rozměrům holokaustu. Statisíce jich je vyhnáno z domovů, hodně přechází na křesťanskou víru, aby si zachránili život a svým blízkým. Ale mnozí přitom tajně dál praktikují zvyky svého náboženství. Ovšem nikdo si nemůže být jist, že se dožije rána. Všude hrozí smrtelné nebezpečí. V těžkých dobách se lidé mění, mění se jejich charaktery a idee. Pud sebezáchovy je silnější.



Knihy v originálním anglickém jazyce, 
nejlepší způsob učení se cizího jazykaAndělé a démoni
Alexandrie
Povodeň


Jak mí na knihy
Jak mí na všechno

Psychologie vězně po osvobození

Líčení zážitku osvobození přirozeně nemůže být nikdy neosobní.

Kdo si však myslí, že pak mezi námi zavládla nějaká velikánská radost, ten se mýlí.
Jak to skutečně bylo?

Svoboda, svoboda, opakuje si člověk neustále. Pochopit to je prostě nad jeho síly. Slovo svoboda je po dlouhých letech toužebných snů už tak otřelé, jeho význam je natolik vybledlý, že se tváří v tvář skutečnosti rozplývá.

Člověk ještě nemá na světě účast. Všechno se jeví neskutečné, nepravděpodobné, pouhý sen.Tento sen je však najednou skutečností. Do ucha se už nezařezává ostrý hvizd, který velí: „Vstávat!“
Mnoho dnů uplyne, než se rozváže nejen jazyk, nýbrž se něco uvolní v nitru, než cit náhle prolomí onu pozoruhodnou obrannou bariéru.

Začíná nový život. Krůček za krůčkem do něj člověk znovu vstupuje, stává se opět člověkem.
Mýlí se ten, kdo si ale myslí, že osvobozený vězeň nepotřebuje žádnou duševní péči, naopak, tlak je obrovský. Právě ono uvolnění mnohdy působí větší muka, než roky strávené v táboře.

Především bylo možno pozorovat, že primitivnější povahy setrvávaly ve svém duševním postoji v kategorii „moc a násilí“. Teď však byli tito lidé osvobozeni a mysleli si, že mohou bez jakýchkoliv zábran používat svou moc k svobodné zvůli. Pro takové primitivní lidi se jen přeznačily staré kategorie – co bylo dříve „minus“, stalo se „plus“: z objektů moci, násilí, zvůle a bezpráví se staly subjekty téhož.

Jen pomalu lze člověka přesvědčit o pravdě jinak triviální, že nikdo nemá právo působit bezpráví, dokonce ani ten ne, kdo sám bezprávím trpěl.

A přesto musíme pracovat na tom, abychom pomohli těmto lidem opět najít pravdu, protože popření této pravdy by mohlo snadno mít hrozné následky.

Viktor E. Frankl, A přesto říci životu ano

Knížečka velikostí malá, ale obsahem veliká. Zdánlivě smutné vyprávěná člověka, který zažil a přežil koncentrační tábor, doufal, že se setká s milovanou ženou, ale nesetkal, přišel o všechny své práce, ale o mnohem více, přišel v táboře o důstojnost, na několik let nebyl člověkem, jen číslem, zvířetem určeným k vyhlazení. Přesto nikdy nepřestal věřit v život a v jeho smysl. Viktor E. Frankl nám díky své knize, díky tomu, co opravdu prožil, předal poselství, že se nemáme za žádných okolností vzdát práva na život.

Lidu je třeba, her nebo chleba 
Poctivý Abe
Svoboda

Veronika se rozhodla zemřít

Krásná kniha a také film, autor knihy Paulo Coelho

Slova ošetřujícího lékaře psychiatrické léčebny, který léčil Veroniku poté, co se pokusila otrávit. "Zachránili jí, ale následkem toho byla narušena funkce srdce a Veronika měla brzy umřít. Nakonec tedy umře, jak chtěla. Ale v léčebně potkává člověka, kvůli kterému už na sebevraždu nepomýšlí. Ví, že má však před sebou jen několik málo hodin, dnů, let? Sama neví. Neví, že srdce se uzdravilo, ale to už jí doktor neřekl. A proč také."

Na to, abychom někoho ztratili, musíme nejdřív zažít nefalšované pouto.
Myslím, že bys neměla opustit tento svět, dokud ho nepoznáš.
Většina lidí, kteří se pokusí o sebevraždu, to budou zkoušet tak dlouho, dokud neuspějí.
Jediný lék, v který jediný skutečně stále ještě věřím, je uvědomování si života.
Do doby, než jí někdo poví, že se vyléčila, bude považovat každý den za zázrak a já to budu považovat za největší úspěch

Meryl Streep nezklamala

Poctivý Abe

Život není to, co chceme, ale to, co máme

Z knihy Karla Kryla „Země lhostejnost“

Dívám se řemeslníkovi do práce. Sviní právě navoskované linoleum hovínky malty, část už jich rozšlapal, aby je posléze roznesl po baráku, vtlačil do koberce, znečistil rohožku. Fólie na přikrytí leží vedle něj, už šedá spadaným prachem, zbylým – a rozvířeným po majzlíku. Navrhl jsem mu, že tu fólii rozprostřu. On na to, že prý nic neznečistí. Fólie tu stojí asi padesátník. Přemýšlím, jak snadné by bylo začistit stěnu, pak zout boty, sbalit zaneřáděnou igelitovou plachtu a bez námahy vyhodit do popelnice.
Můj řemeslník je hodný chlapec z Československa. Stěnu začistil, poté se pokouší seškrábat špachtlí zaschlou vrstvu spadané omítky. Omítnuté linoleum zachytilo už několik škrábanců. Za půl hodiny seškrábal maltu. Vyjádřil jsem nespokojenost. Teď už další půlhodinku klečí, drhne rejžákem podlahu, při každém namočení vrací bahno na lino, ani ho nenapadlo, že by si mohl vzít čistou vodu. Započítal mi hodinu práce, ano opravdu nezahálel.
Přemýšlím, jak odstraním stříkance malty ze dveří. Po sloupnutí zanechává v laku zřetelně světlejší stopu. Přemýšlím, kam zatelefonovat, kde prodávají světlejší linoleum, kdo mi ho položí, přemítám, kde mají lak na přetření dveří, nebo že bych to linoleum přelakoval? Nejdříve ho ale musím umýt. Je vůbec prostředek, který odstraní maltu? Možná také existuje firma, která čistí koberce. Počítám, kolik bude stát vyčištění. S daní z nadhodnoty. A že bych taky měl utřít prach na nerozestřené fólii. Opravdu nezahálím, jen moje práce zůstala stát.
Jak očividně zobrazená československá pouť k prosperitě.
Ani se nedivím, že se bolševik za těchhle podmínek tak snadno vzdal moci. Dělat novou společnost s tímhle personálem?! Kdyby se jednalo o jedince, poděkoval bych za jeho přítomnost, objednal jiného, kvalifikovanějšího. Jak ale vyměnit národ?
Sleduji v novinách i na obrazovce bláboly nových kapitánů, mám pocit, že jim nějaká firma sestavená z odborníků podobných tomu mému zrovna čistí kapitánský můstek. Přál bych si namoutě, aby z podobného těsta byli i lékaři, kteří jim opravují organismus, narušený hloubáním nad tím, jak zase neodhlasovat potřebný zákon, jak zesabotovat rozhodnutí, kterak se nezúčastnit zasedání, aniž mi někdo za nepřítomnost zarazil poslanecký plat. Jen do voleb je třeba vydržet, pak už nám některá ze staronových mafií naši námahu vynahradí.
Žena pláče. Právě se hodinu marně snažila vydřít z koberce piliny. Můj řemeslník se totiž pustil do vyrábění okna. Zabalená fólie leží tentokrát na patře. Zbavil jsem ji prachu.

Vtipná a velmi trefná, veselá i smutná, ale krásná kniha ještě krásnějšího člověka.

Neslyšeli jste o tom pomateném člověku?

Za jasného odpoledne rozžal jeden pomatený člověk svítilnu, běžel na tržiště a bez ustání vykřikoval: „Hledám Boha! Hledám Boha!“  Právě tam stálo mnoho z těch, kteří v Boha nevěřili, vzbudil leda velké veselí.

Lidé různě pokřikovali: „Snad se neztratil? Což se zaběhl jako dítě? Nebo se schoval? Bojí se o nás? Odešel na loď? Vystěhoval se?“

Pokřikovali stále víc a hlasitě se tomu pomatenci smáli. Ten skočil mezi ně a probodával je svými pohledy.

„Kam se poděl Bůh?“ vzkřikl.  Já vám povím: „My jsme ho zabili – vy i já! My všichni jsme vrahy! Ale jak jsme to udělali? Jak jsme dokázali vypít moře? Kdo nám dal houbu, abychom smazali celý horizont? Co jsme to učinili, když jsme tuto zemi odpoutali od jejího slunce? Kam se nyní pohybuje? Kam se pohybujeme my? A neřítíme se zpět, do stran, vpřed, do všech směrů? Existuje ještě nějaké Nahoře a Dole? Nebloudíme nekonečnou nicotou? Neovanul nás prázdný prostor? Nepřichází noc, stále více noci? Nemusíme zapalovat svítilny již dopoledne? Nezaslechli jsme hluk hrobníků, kteří pochovávají Boha? Neucítili jsme ještě pach božího rozkladu? – i bohové se rozkládají. Čím se utěšíme, my vrazi všech vrahů? To nejsvětlejší a nejmocnější, co svět doposud měl, vykrvácelo pod našimi noži, - kdo z nás tu krev smyje? Jakou vodou bychom se mohli očistit? Jaké slavnosti pokání, jaké posvátné hry budeme muset vynalézt? Není na nás velikost tohoto činu příliš velká? Nemusíme se sami stát bohy, jen abychom jej byli hodni? Ještě nikdy nebylo většího činu a kdokoli se zrodí po nás, patří kvůli tomuto činu do vyšších dějin, než byly celé dějiny dosavadní.“

Zde se pomatenec odmlčel a pohlédl opět na své posluchače. Už se nesmáli. Tiše mlčeli a hleděli na něho s údivem.

Ten mrštil nakonec svou svítilnu na zem, roztříštila se a zhasla.

Vypravuje se ještě, že pomatenec toho dne vnikl do různých kostelů a zpíval v nich své Requiem aeternam deo. Když ho vyvedli a vyslýchali, odpovídal stále jen toto:

„Čím jsou ještě kostely, ne-li hrobkami a náhrobky Boha?“

Rozhovory s Nietzschem
Z knihy od Davida Nováka, Návraty domů

Dogma

Dogma je těžký kámen, pokud ho nepustíme, daleko nedojdeme.

Nemůžeme nekritizovat nikdy, to nejde. Mysl má dvě polohy – pozitivní a negativní. A v těchto dvou polohách žijeme.

Ovšem můžeme se ovládat!

Když své představy přizpůsobíme skutečnosti, nebude z toho vznikat tolik kritiky, zášti a negativních pocitů v naší mysli.

Svět je a bude stále stejný, ale my ho budeme jinak vnímat, to je veliký rozdíl.

Každý vnímáme v tom stejném světě, v tom, ve kterém žijeme, něco jiného, záleží na naší mysli.

Jsme po léta vychováváni a něčím nebo někým ovlivňováni, ukládá se nám to hluboko do podvědomí.

A jsme opět na začátku. Pozor na dogmata, s nimi daleko nedojdeme.

Sam Fujera, Kořeny

Jak rychle se v životě zapomíná

V americkém filmu Norimberský proces se Spencerem Tracym, Burtonem Lancasterem a Marlene Dietrich je scéna, kdy se během procesu promítají jako důkaz záběry z filmů natočené v německých koncentračních táborech.

Filmy jsou otřesné, jen málokdo je schopen se dívat na celý film od začátku do konce. Lidé jsou otřeseni a již nepochybují ani ti, kteří nevěřili.

Stovky ztuhlých a záměrně hustě rozházených mrtvol umučených vězňů jsou zahrabávány těžkými lopatami buldozerů do mělkých brázd a zahrnovány hlínou. Těla padají jedno přes druhé do mělkých hrobů.
A nikde ani slza.

Chvílemi se zdá téměř neuvěřitelné, že po těchto – vlastně ještě ne tak dávných – skutečnostech, stojíme před pultem v bufetu, popíjíme svá piva, své nápoje, žertujeme a šťastně se usmíváme.

Jak je možné, že i náš život, a mezi těmi mrtvými byly i desetitisíce našich lidí, tak klidně překročil tyto strašlivé události a jde dál, jako by ani nebylo těch strašných událostí ještě v našich životech. O těch mladších nemluvím. Ale my byli téměř svědky.

Jak rychle se v životě zapomíná! Snad je to nutné. Snad by se ani jinak nedalo žít. Nevzpomínejme však.

Ale jak nevzpomínat!

Tu před námi leží tisíce lidských těl. Jsou ovšem živá, lidé jsou šťastní a nepřemýšlejí o smrti. A proč také! A přece i tu blíží se potichu čas, tento neviditelný tichý buldozer, který nás, ztuhlé, s rukama podél těla jednoho po druhém zahrabává do mělkých brázd a zasypává hlínou a zapomněním.

Snad je tu nějaký rozdíl. Někdo nad námi chvilku pláče a vzdychá. Ale pak je také ticho.

Už mlčím, tohle není pěkné zakončení tohoto počátku.

Jaroslav Seifert
Z knihy "Všecky krásy světa"



Ano. Zapomínáme opravdu rychle, ale snad je to opravdu potřeba, jak píše pan Seifert. Přesto věřím, že naše milé nosíme v sobě, jsou v našich vzpomínkách, naší mysli a kdykoliv chceme, vzpomeneme si. A co lepší, kdekoliv chceme. Ne, opravdu není nutné plakat nad hroby. Pokud někoho máme hluboko ve svém srdci, je s námi všude.

Jiné články
Na co myslíme, to jsme 
V jednoduchosti je krása i síla

Pevný základ

Když se učíme, věnujme se základům. Základ je  důležitý.

Můžeme znát mnoho věcí do detailu, ale pokud se nebudeme věnovat základům v praxi, nebude nám to vědění nic platné.

Hledejme proto vždy základy a nenechme se opíjet omáčkou.

Omáčka. Je to hezké, příjemné – pro ego. Ale pro ducha a duši člověka je to nic. Pára nad hrncem.

Je třeba mít výchozí pevný bod, ke kterému se budeme stále vracet, dokud nedojdeme tam, kam máme dojít.
K základům se však musíme vracet. Nedá se z nich vycházet a pak studovat dál a přitom zapomenout, odkud jsme přišli.

Je to jako rostlina, která ztrácí své kořeny a jen se žene vzhůru. Nakonec spadne, protože kořeny jsou příliš oslabené.

Stejně tak člověk. Nelze přeskočit z první třídy rovnou do deváté, protože je třeba pochopit látku každého roku, která na sebe navazuje.

Tak je to i s námi. Pokud se zajímáme o duchovní stavy a o vstupy do nirvány a kdoví čeho ještě, ale zapomeneme na základy, pak jen létáme hlavou v oblacích, uvnitř jsme stejně prázdní a ohlupujeme druhé, nejvíce však sami sebe.

A nejdříve musíme milovat sami sebe, abychom mohli milovat a chápat ty ostatní.

Sam Fujera
Volání duše

Když převládne zášť a zdravý rozum chybí

Po skončení války, která vypukla v roce 1914, převládalo hluboké přesvědčení a téměř všeobecná naděje, že ve světě zavládne mír. Tato upřímná touha všech národů mohla být lehce splněna, kdyby všichni setrvali ve spravedlivém přesvědčení a naslouchali hlasu zdravého rozumu a prozíravosti. Všichni měli plná ústa hesla „Válku válce“ a byla podniknuta opatření, aby se heslo uskutečnilo.

Ale budoucnost byla plná neblahých předtuch.

Územní ustanovení Versailleské smlouvy ponechala Německo prakticky nedotčené. I nadále zůstávalo největším rasově stejnorodým útvarem v Evropě. Když se maršál Foch dověděl, že byla podepsána Versailleská mírová smlouva, konstatoval s neobyčejnou přesností postřehu: „Tohle není mír. To je příměří na dvacet let.“

Hospodářská ustanovení smlouvy byla plné zášti a hlouposti do té míry, že nemohla mít dlouhého trvání. Německo bylo odsouzeno k placení reparací v neuvěřitelné výši. Tento diktát vyjadřoval hněv vítězů a zároveň i neschopnost jejich národů pochopit, že žádný poražený národ ani žádné společenství nemůže nikdy splatit náklady, jaké vyžaduje moderní válka.

Německo zaplatilo nebo dokázalo zaplatit vymáhané reparace pouze později, když Spojené státy začaly poskytovat Evropě, a především Německu, plnými hrstmi půjčky. Ve skutečnosti během tří let 1926 – 1929 získaly Spojené státy ze všech stran ve formě splácení půjček poskytnutých na reparace zhruba jednu třetinu peněz, které půjčovali Německu bez vyhlídky na splacení.

Všichni se však tvářili spokojeně a zřejmě se domnívali, že to bude moci pokračovat do nekonečna.
Historie bude všechny tyto kroky považovat za šílenství. Podílely se na vzniku hospodářské katastrofy i válečného neštěstí.

Winston Churchil
Druhá světová válka, 1. Svazek – Blížící se bouře

Tato vynikající kniha opravdu stojí za přečtení. Je v ní mnoho k pochopení, ne jen druhé světové války. Nejde ani tak o historický pohled jako o výpověď a postřehy člověka, který v té době žil, pohyboval se v těch nejvyšších kruzích a má co sdělit.