V americkém filmu Norimberský proces se Spencerem Tracym, Burtonem Lancasterem a Marlene Dietrich je scéna, kdy se během procesu promítají jako důkaz záběry z filmů natočené v německých koncentračních táborech.
Filmy jsou otřesné, jen málokdo je schopen se dívat na celý film od začátku do konce. Lidé jsou otřeseni a již nepochybují ani ti, kteří nevěřili.
Stovky ztuhlých a záměrně hustě rozházených mrtvol umučených vězňů jsou zahrabávány těžkými lopatami buldozerů do mělkých brázd a zahrnovány hlínou. Těla padají jedno přes druhé do mělkých hrobů.
A nikde ani slza.
Chvílemi se zdá téměř neuvěřitelné, že po těchto – vlastně ještě ne tak dávných – skutečnostech, stojíme před pultem v bufetu, popíjíme svá piva, své nápoje, žertujeme a šťastně se usmíváme.
Jak je možné, že i náš život, a mezi těmi mrtvými byly i desetitisíce našich lidí, tak klidně překročil tyto strašlivé události a jde dál, jako by ani nebylo těch strašných událostí ještě v našich životech. O těch mladších nemluvím. Ale my byli téměř svědky.
Jak rychle se v životě zapomíná! Snad je to nutné. Snad by se ani jinak nedalo žít. Nevzpomínejme však.
Ale jak nevzpomínat!
Tu před námi leží tisíce lidských těl. Jsou ovšem živá, lidé jsou šťastní a nepřemýšlejí o smrti. A proč také! A přece i tu blíží se potichu čas, tento neviditelný tichý buldozer, který nás, ztuhlé, s rukama podél těla jednoho po druhém zahrabává do mělkých brázd a zasypává hlínou a zapomněním.
Snad je tu nějaký rozdíl. Někdo nad námi chvilku pláče a vzdychá. Ale pak je také ticho.
Už mlčím, tohle není pěkné zakončení tohoto počátku.
Jaroslav Seifert
Z knihy "Všecky krásy světa"
Ano. Zapomínáme opravdu rychle, ale snad je to opravdu potřeba, jak píše pan Seifert. Přesto věřím, že naše milé nosíme v sobě, jsou v našich vzpomínkách, naší mysli a kdykoliv chceme, vzpomeneme si. A co lepší, kdekoliv chceme. Ne, opravdu není nutné plakat nad hroby. Pokud někoho máme hluboko ve svém srdci, je s námi všude.
Jiné články
Na co myslíme, to jsme
V jednoduchosti je krása i síla
