Mistři intrik a manipulace

Lživá propagandistická kniha, která vyšla v ústředním nakladatelství NSDAP v Mnichově v roce 1939 pod názvem „Se VII sborem do šumavských Sudet“, pamětní kniha na velkou dobu, vydáno hlavním velitelstvím VII. a. s. v Mnichově.

Úvod

Dne 1. října padly na Šumavě hraniční závory, které do té doby oddělovaly Němce od Němců.

Vůdce dal rozkaz a wehrmacht nastoupil do akce!

Všechny následující události se staly nezapomenutelným zážitkem pro každého, kdo byl u toho. A VII. sbor u toho byl. Byli to jeho vojáci, kteří přinesli slávu, čest a vítěznou vlajku Velkoněmecké říše přes šumavské průsmyky až do té poslední vesnice na jazykové hranici.

O tomto velkém činu osvobození od Čechů a návratu sudetoněmeckých bratrů pod ochranu německého meče vypovídají následující stránky. Podávají svědectví o nadšení, které doprovázelo přicházející oddíly, o strhujících a bouřlivých poděkováních osvobozeného národa, o nezapomenutelném kouzlu Šumavy a prastarém německém duchu jeho obyvatel, o nouzi a chudobě v odlehlých údolích a nezištné pomoci německých oddílů, o vojenských operacích v Sudetech a také o malých radostech vojenského života daleko od domova.

Téměř všechny oddíly VII. sboru sehrály důležitou roli při zobrazení těchto strhujících událostí. To nejlepší bylo zařazeno do této památné vzpomínkové knihy.

Vzniklo tak společné dílo velké historické hodnoty.

Velící generál VII. armádního sboru a velitel branného odvodu VII, generál pěchoty von Schobert

Symbolika nemocí

Doba se zrychluje, všechno se zrychluje. Tím pádem se zjednodušuje.

Romány nejsou v kurzu, málokdo má ochotu a čas zaobírat se rozbory, statěmi dlouhými články. 
Články i knihy musí být výstižné, stručné, doplněné fotkami.

Trh je přesycen vším, na co si člověk vzpomene. I knihami. Ne všechny jsou dobré. Kvantita na úkor kvality. Pokud má člověk svůj okruh zájmu, už ví, co si vybrat. Kdo neví, tápe.  Mnohdy zláká krásný obal, křídový papír, barevné fotografie. Všechno super, jen obsah neodpovídá. V knize je zásadní.

Sama nemám času nazbyt. Práce, rodina, jiné povinnosti. Mám naštěstí právo volby. Nesleduji televizi plnou negativních informací, na internetu přejdu to nejdůležitější jen ve stručnosti a hlavně se věnuji své práci, 
důležitým věcem, které s ní souvisí, vzdělávám se.




Na čtení moc času není, ale jsou a zůstanou mojí velkou láskou, vášní. Vždy se pro ně najde čas.  
Nedávno jsem se dostala ke knize „Symbolika nemocí“. Silná a těžší kniha, hodně textu, málo obrázků. Říkala jsem si, že to nebude to pravé. Přesto mne kniha něčím přitahovala. Možná byl první impulz ten, že autor je ze Sušice. V tomto krásném městě jsem se narodila a jsem na to velmi hrdá. Miluji moje město a vůbec tenhle kraj. Jsou tam dobří lidé, obdivuhodná příroda, dětské vzpomínky.

Zdraví mne zajímá už mnoho let. Zdroj obživy i koníček. 

Kniha je sice obsáhlejší, ale ne nudná, ne plná zbytečného balastu, naopak podává dobré informace. Sama jsem se mnohé nové dozvěděla. A o to jde. Co mám však nejraději? Když autor dokáže o vážných věcech psát s nadhledem, vtipně, s humorem, bez negativních podtextů, ale s nadějí.  


Heslo zní: „Nic není tak špatné, vše se dá řešit, nikdy není pozdě!“

Člověk se nikdy nemá vzdát naděje, ale také radosti ze života, touhy i vášně. Měl by na sobě pracovat, protože jen a jen každý jednotlivec tu bojuje především sám za sebe. Přítel může pomoci, máma pohladí, kniha vysvětlí, ale krok musí každý udělat sám.

Knihu „Symbolika nemocí“ mohu jen doporučit. Ne vše je na internetu a také je třeba mít na paměti to, že mnohé informace jsou neúplné, zkreslené, nepravdivé! Neznalý člověk se může lehce zmýlit nebo dostat do slepé uličky.

Kniha vždy zůstane knihou. Pokladem, zdrojem informací, přítelem, který čeká na poličce nebo v knihovně, trpělivě a tiše. 

„Šokující pravda o potravinách“

Tahle kniha opravdu šokuje, ale líbí se mi na ní, že dokáže s humorem psát o věcech vážných, že má ten správný spád a vlastně dává i naději. 

Není jedno, co nakupujeme a co jíme. Zdraví by člověku nemělo být lhostejné, ale zároveň není účel zbláznit se z toho. 

Lze se vůbec vyznat v labyrintu potravin a jejich výroby?

Třeba odpoví právě tahle kniha. Plná zajímavých informací, opepřená skvělým humorem autora, bez zbytečných omáček, ale fundovaná.

Holt kdo umí, umí.

"Bez utrpení by nevznikly ty nejsilnější duše. Ty nejsilnější osobnosti jsou cejchované jizvami"

Chalíl Džibrán

Zvěstovatel

Tohoto libanonského autora snad ani není třeba představovat. Jeho knihy nejsou veliké počtem stran, ale obsahem. Jsou plné moudrých a inspirativních myšlenek, které se hodí téměř v každém věku a době. Stejně jako autorova kniha Prorok, nalezne čtenář v knize Zvěstovatel vše, co hledá. 

Kdo hledá, najde. Kdo chce, ten vidí. Kniha Chalíla Džibrána, mistra pera, by neměla v knihovně chybět. Autor neobohatí čtenáře jen krásnými myšlenkami, ale také ironií, která je mu vlastní a která knihu správně okoření.

Přijmout sám sebe a neklást si přitom žádné podmínky

V každém člověku se mísí schopnosti i nedostatky. Nejde jen výši bankovního konta, bydlení, práci.

Dnešní lidé si stále častěji dávají předsevzetí, že přijmou sami sebe a uznají, že jsou, navzdory svým nedostatkům, celými a dobrými lidmi. Každý člověk má svou hodnotu.

Přijmou sebe, neznamená přehlížet nedostatky, nesnažit se pracovat na sobě.  Cesta to není jednoduchá, ale stojí za ní sebe přijetí a spokojenost v životě.

Výzkumy ukázaly, že lidé, kteří jsou sami se sebou spokojení, bagatelizují své prohry, protože je považují za něco, co se v jejich životě vyskytuje ojediněle a co nijak nevypovídá o jejich schopnostech.  Naopak lidé, kteří jsou sami se sebou nespokojeni, své prohry zveličují, ztotožňují se s nimi a předpovídají na jejich základě výsledek dalších událostí, které je v životě čekají.

Výborná kniha Davida Nivena, "Tajemství pohody a zdraví"

Ze svého hlediska či z jiného zorného úhlu má pravdu každý

Mudrc šel kolem davu lidí, kteří přihlíželi hádce dvou mužů. Zeptal se, oč se jedná. První muž vyložil celou věc po svém. Mudrc řekl: „Máš pravdu.“ Druhý muž zase řekl svoji verzi. Mudr řekl: „Máš pravdu.“ Někdo z davu se ozval, že přeci nemohou mít pravdu oba. Na to mudrc v klidu řekl: „Máš pravdu.“

Slova z knihy Moudrost pokojného bojovníka, mé oblíbené knihy. Dan Millman dokáže mistrně a trefně popsat život, jaký je. Jeho rady a hluboké myšlenky pomáhali a pomáhají mnoha lidem na celém světě.

Malí velcí pomocníci

„Trvalo dlouho, než jsem začala uvažovat do té míry mechanicky, abych přijala migrénu takovou, jaká je, jako něco, s čím budu žít, jako způsob, jak žijí někteří lidé s cukrovkou“, Joan Didion


Led je jedno z nejlepších protizánětlivých léčení, které známe. Pomáhá stáhnout zanícené tkáně, chladí bolestivost zápalu a velký chlad také ulevuje při bolestech hlavy.

Někteří pacienti se přímo sprchují ledovou vodou, nechají si ledovou vodu stékat na hlavu. Ledová voda ulevuje a přehlušuje silné bolesti hlavy. 

Vyměňování obkladů není tak účinné, protože působí jen na čele a rychle se zahřívají.

Led by měl být první linií obrany, když není nic jiného po ruce. Stojí to i za zkoušku pro ty, kteří ledovou vodu a nejlépe sprchu ještě nevyzkoušeli.

Migrenik by měl mít v mrazáku neustále připravený sáček s ledem. Dnes už také existují výrobky určené přímo k chlazení obličeje při migréně. 

Kromě ledu mnohým pacientům pomáhá stáhnout hlavu šátkem. Někteří pacienti udávají, že hlavu si stáhnou jako do svěráku a někdy si utáhnou šátek přímo přes oči. 

Temno, klid a čerstvý chladný vzduch pomáhají alespoň lépe snášet už tak velmi těžké bolesti při záchvatu.

Hořčík je dalším velkým pomocníkem. Někteří udávají, že nezabírá, ale je dobré, pro migreniky nutné, aby brali hořčík preventivně každý den. Většina lidí ho bere v malé dávce, tak 250 mg, ale je potřeba brát tak 500 mg hořčíku denně, aby se dosáhlo potřebného efektu.

Migrenici by si měli hlídat celkový režim dne, hladinu cukru, vhodný odpočinek, pracovní vytížení, doplňky stravy. 

Mnozí migrenici namítnou, že i přes veškeré snahy, doplňky stravy a léky záchvaty trpí, ale přesto je dobré činit vše, aby se eliminoval počet záchvatů.

Nejlepší kniha o migréně, kterou jsem četla "Migrenový mozek"

Karel Čapek, Anglické listy - úryvek z knihy

Útěk

Nakonec vyzradím hrozné věci. Například anglická neděle je strašlivá. Lidé říkají, že neděle je proto, aby se mohlo jet do přírody. Není to pravda, lidé jedou do přírody proto, aby se v divoké panice zachránili před anglickou nedělí. V sobotu popadne každého Brita temný pud někam uprchnout, tak jako zvěř v temném pudu prchá před blížícím se zemětřesením. Kdo nemohl uniknout, uchýlí se alespoň do kostela, aby v modlitbách a zpěvu přečkal den hrůzy. Den, kdy se nevaří, nejezdí, nekouká a nemyslí. Nevím, pro jaké nevýslovné viny odsoudil Hospodin Anglii k týdennímu trestu neděle.

Úžasná kniha, která se nedá moc popisovat, musí se přečíst. Karel Čapek byl byl velmi dobrým pozorovatelem, ale to nestačí. Dokázal svoje postřehy, pocity a zážitky mistrně popsat.

Anglické listy

Je jedním z nejproslulejších a nejčtenějších spisovatelů z období první republiky. 

Oplýval mnohostranným talentem, měl schopnost vidět na událostech a věcech to, co zůstává běžnému člověku nepovšimnuto. Dokázal přitom vyprávět vtipně, svěže a velmi vytříbeně.

Popisoval mistrně běžné životní události, ale pouštěl se i do světa fantazie. Oplýval bohatou fantazií a tak si to mohl dovolit.

Kdo je oním autorem, který uchvacuje čtenáře dodnes?

Nikdo jiný než Karel Čapek

Velmi oblíbenou oblastí psaní byly fejetony, napsal jich bezpočet, dočkaly se velkého úspěchu.

Čapek, jak známo, cestoval a tak mohou čtenáři obdivovat jeho poznatky, zážitky a postřehy z cest. Jeho nadání vnímat detaily umožňují čtenáři poznat alespoň trochu jiný kraj, jinou zemi.

Čapkovy „Anglické listy“ rozhodně stojí za přečtení.

Kdo chytá v žitě?

Tahle kniha zaujímá zvláštní místo v knihovně. Je důkazem toho, jak člověk vidí věci s odstupem let. Jinak jsem knihu vnímala v teenagerském věku, jinak jsem ji četla po deseti letech a zase jinak ji vnímám dnes. Ale jedno je jisté. Zůstává mojí oblíbenou a má čestné místo mezi knihami. Doporučila bych ji každému. Těžko říci proč. Nejlépe je vzít knihu a číst a potom už žádné proč nebude potřeba. Doufám.


Krátká ukázka z knihy

A víc vám toho vypravovat nebudu. Mohl bych vám ještě říct, co jsem dělal, když jsem přišel domů, a jak jsem onemocněl a do který školy mám jít na podzim, až se odsud dostanu, ale mně se nechce. Vážně ne. Mě tohle zrovna teď dvakrát nezajímá.
Spousta lidí, zvlášť ten psychoanalytik, co je tady, se mě v jednom kuse ptá, jestli se už budu snažit, až se v září vrátím zase do školy. To je fakt stupidní otázka podle mýho názoru. Já jen jako, že jak můžete vědět, jestli něco uděláte, dokud to neuděláte? A odpověď na to je, že to vědět nemůžete. Já si myslím, že snahu projevím, ale jak to mám vědět? Na mou duši, to je ale stupidní otázka.

Knihu si můžete koupit zde

půjčit v knihovně nebo od kamaráda. Ale doporučuji!

Tato kniha je navždy spojována s Markem Davidem Chapmanem, kterému byla zamítnuta již sedmá žádost o předčasném ukončení trestu. Nosil knihu stále u sebe. Lennon, stejně jako další známí lidé, které měl Chapman v plánu také zabít, Chapmanovi tolik připomínali nenáviděného hrdinu. Krátce před násilnou smrtí dal John Lennon Davidu Chapmanovi autogram. Chapman se ještě téhož dne vrátil a Lennona zabil před jeho domem na Manhattanu.

Steinbeckův poklad

A child may ask, what is the world´s story about. And a grown man or woman may wonder, what way will the world go. How does it end. And, while we´re at it, what ś the story about?

Dítě se může ptát, o čem je svět. A dospělý muž nebo žena chtějí vědět, jakým způsobem jít světem. Jak to skončí. A když už jsme u toho, o čem je svět?

Steinbeck, East of Eden

Khalil Gibran píše ve svém nádherném díle „Prorok“ krásně o dětech

A žena, jež držela na prsou kojence, řekla:
Mluvme o dětech.
Vaše děti nejsou vašimi dětmi.
jsou to synové a dcery
Touhy života po sobě samé.
Přicházejí skrze vás, ale ne od vás,
a ačkoliv jsou u vás, přesto vám nepatří.
Můžete jim dát svou lásku, ale ne své myšlenky,
neboť ony mají své vlastní.
Můžete dát domov jejich tělům,
ale ne jejich duším.
Neboť jejich duše bydlí v domě zítřka, 
který vy nemůžete navštívit ani ve svých snech.
Můžete se snažit být jako ony,
ale nezkoušejte je dělat stejné, jako jste vy
neboť život nejde pozpátku,
ještě dlí ve včerejšku.
Vy jste luky, z nichž byly vaše děti
vyslány jako živé šípy.
Střelec vidí cíl na stezce nekonečnosti
A napíná vás svou silou,
aby jeho šípy letěly rychle a daleko.
Připusťte, aby vaše luky znamenaly rukou Střelce radost – 
neboť tak, jak ON miluje šíp, jenž letí,
tak miluje i luk, který je pevný.

Je důvod být vděčný a spokojený

Přijdou v životě člověka chvíle, kdy je na dně, zdeptán, má deprese a neví, kudy kam. V dnešní době má člověk možnost zajít za terapeutem.

Ale co když je válka a člověk se ocitne na nejhroznějším místě, které si ani nelze představit. Musí se zažít. Koncentrační tábor. Nikdo si nedovede představit jeho hrůzy a hrůzy války.

Pár šťastným jedincům se podařilo přežít koncentrační tábor. Byl jeden člověk, který také  přežil. Kdo?
Viktor E. Frankl. Byl snad něčím výjimečný? Jistě ne, byl stejným člověkem, jako ti, kterým se podařilo přežít. Ale přesto.

Viktor E. Frankl byl psychiatr s českými kořeny, zakladatel logoterapie a autor knih. Jedna z nich, zcela unikátní kniha s výmluvným názvem „A přesto říci životu ano“ je útlá knížečka, do níž je však mistrovským, ale lidským způsobem vměstnáno to, co zažil a jak jej ovlivnila tato skutečnost.

Viktor E. Frankl se kromě jiných dotýká také jedné otázky. Otázky vězně po osvobození. Člověk, který přežije, by se měl už jen radovat a užívat života. Tak jednoduché to není. Proč?

Nastává šok, z kterého se jen těžko jedinec dostává. Ztráta blízkých, ztráta domova, stále vracející se těžké prožitky, ponížení a strádání, nepochopení okolí. To je snad nejhorší. Druhý nikdy úplně nemůže pochopit člověka, který si koncentračním táborem prošel. Lidé po válce jsou vyčerpaní, frustrovaní, plní zášti a hořkosti. Přichází otázky typu „Proč zrovna ty ses vrátil“, „Snad to tam nebylo tak hrozné“, „Říká se, že je to vše přehnané“, „Možná je důvod, proč tě tam poslali“, "Můj syn se nevrátil a ty ano".

Lidé jsou různí a dokážou být velmi krutí. Viktor E. Frankl jako lékař, vzdělaný a velmi empatický člověk tohle všechno dobře znal a také věděl, jak to funguje.

A já si říkám, jak je dobře, že žádná válka není. Dnešní doba přináší problémů a svých starostí také dost, každá doba, ale s válkou se to srovnat nedá. Určitě je důvod být vděčný.

I o tom se píše v jeho knize, která se stala nejprodávanější knihou z oblasti psychologie v dějinách a dočkala se více jak 9 milionů výtisků ve 30 jazycích.


Knihu bych osobně doporučila z více důvodů, ale jeden hlavní je. Jde o velmi osobní zpověď těžce zkoušeného člověka, ale také velkého bojovníka, člověka velkých myšlenek, které nikdy nezestárnou a dají se použít v každé době.

Člověk si potom může říci: "A přesto říci životu ano"

O mně

Emocionálně vykastrovaní

Pořád si děláme starosti, stále někam spěcháme. Ani se nemáme čas zastavit, abychom si položili otázku. Jakou?

Kam to vlastně spěcháme, proč to všechno děláme a co po nás zůstane.

Někde v podvědomí, hluboko v nás se něco ozývá a říká nám, že něco není v pořádku.

Jenže není čas! Je třeba běžet dál a tak se honíme dokolečka den za dnem. Ve skutečnosti stojíme na místě, pohybujeme se v uzavřeném kruhu, aniž bychom to postřehli.

Proto se chovám drsně, proto používám drsná slova a beru vám půdu pod nohama. Jen tak lze přerušit nesmyslný bludný kruh, vystoupit z něj.

Většina lidí je emocionálně uzavřena nebo přesněji řečeno jsou emocionálně vykastrovaní. Jsou jako natahovací panenky. Z práce, do práce, prožitky skryty hluboko uvnitř, a pokud už vypluje na povrch nějaká emoce, je to většinou nahromaděná agrese.

Sousta lidí žije se svým vředem uvnitř duše. Je třeba ho protrhnout, aby mohl vytéci napovrch a tělo se mohlo uzdravovat. Je-li duše zdravá, je také člověk. Pak se také mohou naplno projevit skryté tvůrčí schopnosti člověka, který je schopen realizovat své plány, otevřou se mu nové dveře a hlavně začne zase „žít“.

Přesto se to mnohým nepodaří. Proč? Protože to vzdali už na začátku, příliš brzy, už sami v sobě zahodili tu šanci a čekají na zázrak, ale ty se nedějí.

Proto je tolik nemocí. Protože povaha a osud se rovnají nemoci, jak říká známý odborník, doktor psychologie, pedagogiky, filosofie v medicíně a profesor, Mirzakarim Sanakulovič Norbekov.

Sám byl velmi nemocný, v depresích, jak říká, také velmi neschopný, ale vše se změnilo. Byla to těžká a dlouhá cesta, autor to popisuje v knize s humorem sobě vlastním a stejně tak je schopen předat své zkušenosti druhým. Těm, kteří se nebojí ostřejších slov a přímosti, s jakou autor lidem sděluje, že dokud sami nepohnou zadkem, nic se nestane.

Norbekov a jeho knihy či semináře stojí za to. Pomáhají tisícům lidí na celém světě. Norbekov si nedělá servítky, věci říká jasně, na rovinu, přímo a bez příkras. To se někomu nemusí líbit, ale po čase člověk zjistí, že cesta vede přes Norbekovo učení a filozofii. Jakou? Zvednout zadek a začít konat.

Z knihy Walden od Thorea

  Mně rozkoší jest neproniklý les
A v slastném nadšení se tovaryší
Má duše s osamělým břehem kdes
Kde z hloubi moře hudbu věčnou slyší
Mám lásku k lidem, k přírodě však vyšší.

Tahle kniha rohzodně stojí za přečtení.
Pro milovníky přírody, klidu, ticha, krásna a zamyšlení.

Noah Gordon, Poslední žid

Úryvek z knihy

Občas si připadal jako divoké zvíře, ale hluboko ve svém nitru se pevně držel své ušlechtilejší minulosti, odříkával ranní i večerní modlitby a snažil se neztratit přehled o kalendáři, aby mohl světit páteční dny. Někdy se mu i podařilo vykoupat se před příchodem šábesu. Za letních veder to bylo snadné. Pokud by ho někdo zahlédl v řece nebo potůčku, nenapadlo by ho nic jiného, než že se potřebuje ochladit, ale nikoliv z náboženských důvodů. V chladných dnech se roztřesený zimou otíral mokrým hadrem a za třeskutého mrazu raději zapáchal, ostatně nebyl žena, která musí navštívit mikve, aby se mohla milovat s manželem.



Píše se rok 1492 a Španělsko je zmítáno inkvizicí. Útoky na židovské obyvatelstvo jsou obrovské, rovnají se rozměrům holokaustu. Statisíce jich je vyhnáno z domovů, hodně přechází na křesťanskou víru, aby si zachránili život a svým blízkým. Ale mnozí přitom tajně dál praktikují zvyky svého náboženství. Ovšem nikdo si nemůže být jist, že se dožije rána. Všude hrozí smrtelné nebezpečí. V těžkých dobách se lidé mění, mění se jejich charaktery a idee. Pud sebezáchovy je silnější.



Knihy v originálním anglickém jazyce, 
nejlepší způsob učení se cizího jazykaAndělé a démoni
Alexandrie
Povodeň


Jak mí na knihy
Jak mí na všechno

Take risks and you´ll get the payoffs. Learn from your mistakes until you succeed. It´s that simple. 
Riskujte, bude vám to přínosem. Učte se ze svých chyb, až se vám to podaří. Je to tak jednoduché. Bobby Flay

Co je potřeba k dobrému zvládnutí jazyka?
ČÍST - ČÍST - ČÍST

Veronika se rozhodla zemřít

Krásná kniha a také film, autor knihy Paulo Coelho

Slova ošetřujícího lékaře psychiatrické léčebny, který léčil Veroniku poté, co se pokusila otrávit. "Zachránili jí, ale následkem toho byla narušena funkce srdce a Veronika měla brzy umřít. Nakonec tedy umře, jak chtěla. Ale v léčebně potkává člověka, kvůli kterému už na sebevraždu nepomýšlí. Ví, že má však před sebou jen několik málo hodin, dnů, let? Sama neví. Neví, že srdce se uzdravilo, ale to už jí doktor neřekl. A proč také."

Na to, abychom někoho ztratili, musíme nejdřív zažít nefalšované pouto.
Myslím, že bys neměla opustit tento svět, dokud ho nepoznáš.
Většina lidí, kteří se pokusí o sebevraždu, to budou zkoušet tak dlouho, dokud neuspějí.
Jediný lék, v který jediný skutečně stále ještě věřím, je uvědomování si života.
Do doby, než jí někdo poví, že se vyléčila, bude považovat každý den za zázrak a já to budu považovat za největší úspěch

Meryl Streep nezklamala

Poctivý Abe

Život není to, co chceme, ale to, co máme

Sběrné surovosti

Před časem někdo vyhodil malou nenápadnou knížku.
Zaujala mě, zvedla jsem jí a užasla. Sonety/ William Shakespeare!
Knihu jsem zpátky nevrátila, naopak udělala čestné místo v knihovně.
Nadčasová krásná knížečka, malá rozměry, velká svým obsahem.
Nestárnoucí verše, které, jak jdou po sobě, stále více člověka strhávají.
I když jsou to verše staré několik set let, přesto jsou srozumitelné i dnes.
Pravdivost a hloubka slov donutí člověka přemýšlet.
Přemýšlet o sobě, o světě, ve kterém žije.
Autor sám si nijak nezakládal na jedinečnosti a váze svého díla.
Tomu se říká vyzrálost a pokora.

Malá ukázka:

Chceme mít potomstvo od všeho, co je krásné,
aby květ krásy zde nikdy kvést nepřestal,
nýbrž až dozraje, až opadne, až zhasne,
aby zas dědic nes památku jeho dál.
Ty ale zahleděn jen do obrazu svého,
živíš svůj jas a třpyt jen z vlastní podstaty,
a způsobuješ hlad tam kde je hojnost všeho –
sám sobě nepřítel a k vlastní slasti zlý!
I když jsi jediná ozdoba tohoto světa,
jediný hlasatel radostných jarních dní,
chystáš sám v sobě hrob tomu, co v tobě vzkvétá,
a – něžný lakomec – plýtváš v svém skrblení.
Smiluj se nad světem, zanech té lakoty,
nechtějte poklad všech zhltnout jen hrob a ty!
William Shakespeare, Sonety
 

Z knihy Karla Kryla „Země lhostejnost“

Dívám se řemeslníkovi do práce. Sviní právě navoskované linoleum hovínky malty, část už jich rozšlapal, aby je posléze roznesl po baráku, vtlačil do koberce, znečistil rohožku. Fólie na přikrytí leží vedle něj, už šedá spadaným prachem, zbylým – a rozvířeným po majzlíku. Navrhl jsem mu, že tu fólii rozprostřu. On na to, že prý nic neznečistí. Fólie tu stojí asi padesátník. Přemýšlím, jak snadné by bylo začistit stěnu, pak zout boty, sbalit zaneřáděnou igelitovou plachtu a bez námahy vyhodit do popelnice.
Můj řemeslník je hodný chlapec z Československa. Stěnu začistil, poté se pokouší seškrábat špachtlí zaschlou vrstvu spadané omítky. Omítnuté linoleum zachytilo už několik škrábanců. Za půl hodiny seškrábal maltu. Vyjádřil jsem nespokojenost. Teď už další půlhodinku klečí, drhne rejžákem podlahu, při každém namočení vrací bahno na lino, ani ho nenapadlo, že by si mohl vzít čistou vodu. Započítal mi hodinu práce, ano opravdu nezahálel.
Přemýšlím, jak odstraním stříkance malty ze dveří. Po sloupnutí zanechává v laku zřetelně světlejší stopu. Přemýšlím, kam zatelefonovat, kde prodávají světlejší linoleum, kdo mi ho položí, přemítám, kde mají lak na přetření dveří, nebo že bych to linoleum přelakoval? Nejdříve ho ale musím umýt. Je vůbec prostředek, který odstraní maltu? Možná také existuje firma, která čistí koberce. Počítám, kolik bude stát vyčištění. S daní z nadhodnoty. A že bych taky měl utřít prach na nerozestřené fólii. Opravdu nezahálím, jen moje práce zůstala stát.
Jak očividně zobrazená československá pouť k prosperitě.
Ani se nedivím, že se bolševik za těchhle podmínek tak snadno vzdal moci. Dělat novou společnost s tímhle personálem?! Kdyby se jednalo o jedince, poděkoval bych za jeho přítomnost, objednal jiného, kvalifikovanějšího. Jak ale vyměnit národ?
Sleduji v novinách i na obrazovce bláboly nových kapitánů, mám pocit, že jim nějaká firma sestavená z odborníků podobných tomu mému zrovna čistí kapitánský můstek. Přál bych si namoutě, aby z podobného těsta byli i lékaři, kteří jim opravují organismus, narušený hloubáním nad tím, jak zase neodhlasovat potřebný zákon, jak zesabotovat rozhodnutí, kterak se nezúčastnit zasedání, aniž mi někdo za nepřítomnost zarazil poslanecký plat. Jen do voleb je třeba vydržet, pak už nám některá ze staronových mafií naši námahu vynahradí.
Žena pláče. Právě se hodinu marně snažila vydřít z koberce piliny. Můj řemeslník se totiž pustil do vyrábění okna. Zabalená fólie leží tentokrát na patře. Zbavil jsem ji prachu.

Vtipná a velmi trefná, veselá i smutná, ale krásná kniha ještě krásnějšího člověka.