Je důvod být vděčný a spokojený

Přijdou v životě člověka chvíle, kdy je na dně, zdeptán, má deprese a neví, kudy kam. V dnešní době má člověk možnost zajít za terapeutem.

Ale co když je válka a člověk se ocitne na nejhroznějším místě, které si ani nelze představit. Musí se zažít. Koncentrační tábor. Nikdo si nedovede představit jeho hrůzy a hrůzy války.

Pár šťastným jedincům se podařilo přežít koncentrační tábor. Byl jeden člověk, který také  přežil. Kdo?
Viktor E. Frankl. Byl snad něčím výjimečný? Jistě ne, byl stejným člověkem, jako ti, kterým se podařilo přežít. Ale přesto.

Viktor E. Frankl byl psychiatr s českými kořeny, zakladatel logoterapie a autor knih. Jedna z nich, zcela unikátní kniha s výmluvným názvem „A přesto říci životu ano“ je útlá knížečka, do níž je však mistrovským, ale lidským způsobem vměstnáno to, co zažil a jak jej ovlivnila tato skutečnost.

Viktor E. Frankl se kromě jiných dotýká také jedné otázky. Otázky vězně po osvobození. Člověk, který přežije, by se měl už jen radovat a užívat života. Tak jednoduché to není. Proč?

Nastává šok, z kterého se jen těžko jedinec dostává. Ztráta blízkých, ztráta domova, stále vracející se těžké prožitky, ponížení a strádání, nepochopení okolí. To je snad nejhorší. Druhý nikdy úplně nemůže pochopit člověka, který si koncentračním táborem prošel. Lidé po válce jsou vyčerpaní, frustrovaní, plní zášti a hořkosti. Přichází otázky typu „Proč zrovna ty ses vrátil“, „Snad to tam nebylo tak hrozné“, „Říká se, že je to vše přehnané“, „Možná je důvod, proč tě tam poslali“, "Můj syn se nevrátil a ty ano".

Lidé jsou různí a dokážou být velmi krutí. Viktor E. Frankl jako lékař, vzdělaný a velmi empatický člověk tohle všechno dobře znal a také věděl, jak to funguje.

A já si říkám, jak je dobře, že žádná válka není. Dnešní doba přináší problémů a svých starostí také dost, každá doba, ale s válkou se to srovnat nedá. Určitě je důvod být vděčný.

I o tom se píše v jeho knize, která se stala nejprodávanější knihou z oblasti psychologie v dějinách a dočkala se více jak 9 milionů výtisků ve 30 jazycích.


Knihu bych osobně doporučila z více důvodů, ale jeden hlavní je. Jde o velmi osobní zpověď těžce zkoušeného člověka, ale také velkého bojovníka, člověka velkých myšlenek, které nikdy nezestárnou a dají se použít v každé době.

Člověk si potom může říci: "A přesto říci životu ano"

O mně

Emocionálně vykastrovaní

Pořád si děláme starosti, stále někam spěcháme. Ani se nemáme čas zastavit, abychom si položili otázku. Jakou?

Kam to vlastně spěcháme, proč to všechno děláme a co po nás zůstane.

Někde v podvědomí, hluboko v nás se něco ozývá a říká nám, že něco není v pořádku.

Jenže není čas! Je třeba běžet dál a tak se honíme dokolečka den za dnem. Ve skutečnosti stojíme na místě, pohybujeme se v uzavřeném kruhu, aniž bychom to postřehli.

Proto se chovám drsně, proto používám drsná slova a beru vám půdu pod nohama. Jen tak lze přerušit nesmyslný bludný kruh, vystoupit z něj.

Většina lidí je emocionálně uzavřena nebo přesněji řečeno jsou emocionálně vykastrovaní. Jsou jako natahovací panenky. Z práce, do práce, prožitky skryty hluboko uvnitř, a pokud už vypluje na povrch nějaká emoce, je to většinou nahromaděná agrese.

Sousta lidí žije se svým vředem uvnitř duše. Je třeba ho protrhnout, aby mohl vytéci napovrch a tělo se mohlo uzdravovat. Je-li duše zdravá, je také člověk. Pak se také mohou naplno projevit skryté tvůrčí schopnosti člověka, který je schopen realizovat své plány, otevřou se mu nové dveře a hlavně začne zase „žít“.

Přesto se to mnohým nepodaří. Proč? Protože to vzdali už na začátku, příliš brzy, už sami v sobě zahodili tu šanci a čekají na zázrak, ale ty se nedějí.

Proto je tolik nemocí. Protože povaha a osud se rovnají nemoci, jak říká známý odborník, doktor psychologie, pedagogiky, filosofie v medicíně a profesor, Mirzakarim Sanakulovič Norbekov.

Sám byl velmi nemocný, v depresích, jak říká, také velmi neschopný, ale vše se změnilo. Byla to těžká a dlouhá cesta, autor to popisuje v knize s humorem sobě vlastním a stejně tak je schopen předat své zkušenosti druhým. Těm, kteří se nebojí ostřejších slov a přímosti, s jakou autor lidem sděluje, že dokud sami nepohnou zadkem, nic se nestane.

Norbekov a jeho knihy či semináře stojí za to. Pomáhají tisícům lidí na celém světě. Norbekov si nedělá servítky, věci říká jasně, na rovinu, přímo a bez příkras. To se někomu nemusí líbit, ale po čase člověk zjistí, že cesta vede přes Norbekovo učení a filozofii. Jakou? Zvednout zadek a začít konat.

Lincoln, který nechtěl válku

Lincoln, jako nově zvolený prezident, přešel pomalu k řečnickému pultíku a začal pomalu a klidně mluvit. Jeho hlas byl však jasný, vycvičený řečněním pod širým nebem v západních státech.

„Zatímco není nutné prolévat krev, je zapotřebí dodržovat zákony, udržet a ovládat budovy a místa, jež jsou majetkem vlády, vybírat daně a poplatky. Stát však nebude jednat nad rámec těchto záměrů a nebude užívat sílu proti občanům. Nemůžeme se rozdělit. Dejme tomu, že vypukne válka. Nelze bojovat navěky, a když po mnoha ztrátách a žádném zisku na obou stranách boje nakonec ustanou, bude nutno znovu řešit stejné otázky vzájemných vztahů. Nikoli v mých, ale ve vašich rukou, moji nespokojení spoluobčané, je závažná otázka občanské války. Vláda na vás nezaútočí. Pokud vy sami nebudete útočníky, nenastane žádný konflikt.“

Reakce na projev byly různé, od kladných až po velmi záporné, ale největší rozčarování přinesl Fredericku Douglassovi. O něm příště.
Poctivý Abe
Meryl Streep nezklamala
Brad Pitt by se tomu smál

Můžou nám vzít všechno, ne však naše myšlenky

V roce 1947 se Sovětský svaz těší ve Francii pověsti vítězné mocnosti, která po boku Spojenců porazila nacistické Německo. V Paříži verbuje sovětská diplomatická mise úsměvy a sliby Bělorusy a Armény, /naturalizované Francouze nebo bez příslušnosti/, aby se vrátili k "matce vlasti ". Že země, zničená německou invazí potřebuje ruce, mozky, odborníky. Několik tisíc uvěří propagandě a octnou se "tam". V černé bídě nebo pracovních táborech.

Otce Armanda, profesora Jean-Baptista Maloumiana, od roku 1931 naturalizovaného Francouze, pozve sovětská vláda, aby přednášel traumatologii na ústavu tělesné výchovy v Jerevanu. Jerevan je hlavním městem Arménské sovětské socialistické republiky a profesor, liberální křesťan, který již mnoho udělal pro své arménské krajany v exilu, se cítí povinen pomoci těm, kteří po staletích mají poprvé svůj vlastní stát. Zdáli se tato Arménie zdá autonomní a pohostinná. S požehnáním Quai d'Orsai podepisuje smlouvu na dva roky. Ponechává si samozřejmé svou francouzskou příslušnost. Odjíždí se svou ženou a dvěma ze tří synů, z nichž nejmladší Armand je právě devatenáctiletý. Ten tam jede, jak sám říká, ze zvědavosti a synovské poslušnosti: „Chtěl jsem se naučit rusky a studovat v Jerevanu "

Od prvého dne - ledová sprcha. Krásné sliby "verbířů-diplomatů " nebyly dodrženy. V Jerevanu uzří pařížská rodina hliněné, polozbořené domy, odpuzující špínu, krádeže téměř legalizované, nouzi a hlad. Okamžitě se rozhodují k návratu do Francie. Mladý Armand se vydává do Moskvy, aby přihlásil rodinu na francouzském vyslanectví. Současně žádá o povolení opustit sovětské území. Zde začíná celé drama vydírání. Sovětští činitelé navrhují profesorovi přijmout sovětské občanství a zříci se francouzského. Odmítá. Okamžitě přestává chodit pošta, je mu znemožněn jakýkoliv kontakt s Paříží a francouzským vyslanectvím v Moskvě. Pod hrozbou zatčení je jim zakázáno opustit Jerevan. Po několika peripetiích je Armand jednoho večera zatčen tajnou policií. Jeho kalvárie bude trvat téměř osm let. Mezitím je jeho otec vydírán: „Staňte se sovětským občanem a máte pokoj vy i vaše rodina," prohlašuje mu náměstek ministra bezpečnosti arménské republiky. Odmítá. Přijde o místo, jeho starší syn také. Teprve v roce 1954, po šesti letech a mnoha zákrocích francouzské vlády dovolí Rusové rodině vrátit se do Francie. Armand zůstává nezvěstný a dostane se ven po dalších patnácti měsících.

Vzpomínáte si z dětství na knihy, které jste četli doslova jedním dechem, nedokázali jste se od knihy doslova odtrhnout?
 
Většinou jsou to knihy hodně napínavé, které nás přímo vtáhnou do děje nebo také natolik poutavé knihy, že hltáme jednu stránku za druhou a nevnímáme čas, jen stránky, věty, slova.
 
Mohou to být také knihy, které nás tolik fascinují, že jen těžko věříme jejich obsahu, kdybychom nevěděli, že jsou to skutečná vyprávění konkrétních osob.
 
Lidé mají rádi příběhy, ostatně dobrý, opravdu dobrý příběh je předpokladem úspěchu filmu či knihy. Zkušení filmaři nebo spisovatelé vědí, že potřebují příběh. Příběhy mohou být veselé i smutné, nutí však především k hlubšímu zamyšlení nad životem samým.
 
Příkladem toho je celkem nenápadná kniha jednoho Francouze, který prožil několik let v Gulagu, zcela absurdních let. Těch několik let mělo zásadní vliv na jeho myšlení, život. Už to, že přežil v tak hrozných podmínkách, kdy si člověk sáhne až na samé dno svých psychických a fyzických sil.
 
Přežil a tak mohl napsat knihu, ve které nejen popisuje oněch několik absurdních let. Kniha je unikátní z hlediska výpovědi člověka, který se dokáže na věci z mnoha pohledů, člověka inteligentního, kterému byla od narození vštěpována láska a úcta k člověku, především k sobě samému.
 
Říká se, že všechno je v naší hlavě. Otázka výhry a prohry, životních postojů, úspěchu nebo neúspěchu, otázka přežití člověka. Mnohokrát bylo potvrzeno, že je to pravda. 
 
Důkazem toho jsou lidé, kteří přežili v extrémně náročných podmínkách, obstáli v zatěžkávací zkoušce a přitom to mnohdy nebyli žádní siláci, jak by si leckdo myslel. 

Síla člověka totiž není v jeho mohutné postavě nebo svalech, ale právě v hlavě, v jeho postoji, myšlení, odvaze, také v jeho schopnosti soustředění se na podstatné věci a na to, co je mu nejbližší. To člověka dokáže držet po velmi dlouhou dobu.
 
To, co člověka udržuje při životě je však především jeho nezlomná a obrovská touha po životě.
___________________________________________________
 
Protože jsem arménského původu, pochopil jsem krutost náboženského fanatismu: vedl k úděsné genocidě, při které zmizelo 1 500 000 obětí. Mezi nimi byla i celá rodina mých rodičů. Válka v celé své nesmyslnosti ve mně vzbudila hrůzu z rasismu a naučila svaté úctě k lidskému životu. Svým přátelům a bratrům z vězení, táborů, korekcí a cel vděčím za to, že jsem poznal obsah slova přátelství. Dokázali mi dostatečně, že je silnější než strach a silnější, než obava ze smrti. Svým dvaceti létům, věku velkorysosti a revolty, vděčím za sílu bojovat proti nespravedlnosti a zotročován:. Sovětskému zřízení a jeho minulým, současným a budoucím vůdcům vděčím za to, že mě naučili nenávidět a bojovat proti každé diktatuře, ať už má jakékoliv jméno.

Armand Maloumian, Synové Gulagu

Když převládne zášť a zdravý rozum chybí

Po skončení války, která vypukla v roce 1914, převládalo hluboké přesvědčení a téměř všeobecná naděje, že ve světě zavládne mír. Tato upřímná touha všech národů mohla být lehce splněna, kdyby všichni setrvali ve spravedlivém přesvědčení a naslouchali hlasu zdravého rozumu a prozíravosti. Všichni měli plná ústa hesla „Válku válce“ a byla podniknuta opatření, aby se heslo uskutečnilo.

Ale budoucnost byla plná neblahých předtuch.

Územní ustanovení Versailleské smlouvy ponechala Německo prakticky nedotčené. I nadále zůstávalo největším rasově stejnorodým útvarem v Evropě. Když se maršál Foch dověděl, že byla podepsána Versailleská mírová smlouva, konstatoval s neobyčejnou přesností postřehu: „Tohle není mír. To je příměří na dvacet let.“

Hospodářská ustanovení smlouvy byla plné zášti a hlouposti do té míry, že nemohla mít dlouhého trvání. Německo bylo odsouzeno k placení reparací v neuvěřitelné výši. Tento diktát vyjadřoval hněv vítězů a zároveň i neschopnost jejich národů pochopit, že žádný poražený národ ani žádné společenství nemůže nikdy splatit náklady, jaké vyžaduje moderní válka.

Německo zaplatilo nebo dokázalo zaplatit vymáhané reparace pouze později, když Spojené státy začaly poskytovat Evropě, a především Německu, plnými hrstmi půjčky. Ve skutečnosti během tří let 1926 – 1929 získaly Spojené státy ze všech stran ve formě splácení půjček poskytnutých na reparace zhruba jednu třetinu peněz, které půjčovali Německu bez vyhlídky na splacení.

Všichni se však tvářili spokojeně a zřejmě se domnívali, že to bude moci pokračovat do nekonečna.
Historie bude všechny tyto kroky považovat za šílenství. Podílely se na vzniku hospodářské katastrofy i válečného neštěstí.

Winston Churchil
Druhá světová válka, 1. Svazek – Blížící se bouře

Tato vynikající kniha opravdu stojí za přečtení. Je v ní mnoho k pochopení, ne jen druhé světové války. Nejde ani tak o historický pohled jako o výpověď a postřehy člověka, který v té době žil, pohyboval se v těch nejvyšších kruzích a má co sdělit.