Kam to vlastně spěcháme, proč to všechno děláme a co po nás zůstane.
Někde v podvědomí, hluboko v nás se něco ozývá a říká nám, že něco není v pořádku.
Jenže není čas! Je třeba běžet dál a tak se honíme dokolečka den za dnem. Ve skutečnosti stojíme na místě, pohybujeme se v uzavřeném kruhu, aniž bychom to postřehli.
Proto se chovám drsně, proto používám drsná slova a beru vám půdu pod nohama. Jen tak lze přerušit nesmyslný bludný kruh, vystoupit z něj.
Většina lidí je emocionálně uzavřena nebo přesněji řečeno jsou emocionálně vykastrovaní. Jsou jako natahovací panenky. Z práce, do práce, prožitky skryty hluboko uvnitř, a pokud už vypluje na povrch nějaká emoce, je to většinou nahromaděná agrese.
Sousta lidí žije se svým vředem uvnitř duše. Je třeba ho protrhnout, aby mohl vytéci napovrch a tělo se mohlo uzdravovat. Je-li duše zdravá, je také člověk. Pak se také mohou naplno projevit skryté tvůrčí schopnosti člověka, který je schopen realizovat své plány, otevřou se mu nové dveře a hlavně začne zase „žít“.
Přesto se to mnohým nepodaří. Proč? Protože to vzdali už na začátku, příliš brzy, už sami v sobě zahodili tu šanci a čekají na zázrak, ale ty se nedějí.
Proto je tolik nemocí. Protože povaha a osud se rovnají nemoci, jak říká známý odborník, doktor psychologie, pedagogiky, filosofie v medicíně a profesor, Mirzakarim Sanakulovič Norbekov.
Sám byl velmi nemocný, v depresích, jak říká, také velmi neschopný, ale vše se změnilo. Byla to těžká a dlouhá cesta, autor to popisuje v knize s humorem sobě vlastním a stejně tak je schopen předat své zkušenosti druhým. Těm, kteří se nebojí ostřejších slov a přímosti, s jakou autor lidem sděluje, že dokud sami nepohnou zadkem, nic se nestane.
Norbekov a jeho knihy či semináře stojí za to. Pomáhají tisícům lidí na celém světě. Norbekov si nedělá servítky, věci říká jasně, na rovinu, přímo a bez příkras. To se někomu nemusí líbit, ale po čase člověk zjistí, že cesta vede přes Norbekovo učení a filozofii. Jakou? Zvednout zadek a začít konat.
