středa 21. listopadu 2012

Neslyšeli jste o tom pomateném člověku?

Za jasného odpoledne rozžal jeden pomatený člověk svítilnu, běžel na tržiště a bez ustání vykřikoval: „Hledám Boha! Hledám Boha!“  Právě tam stálo mnoho z těch, kteří v Boha nevěřili, vzbudil leda velké veselí.

Lidé různě pokřikovali: „Snad se neztratil? Což se zaběhl jako dítě? Nebo se schoval? Bojí se o nás? Odešel na loď? Vystěhoval se?“


Pokřikovali stále víc a hlasitě se tomu pomatenci smáli. Ten skočil mezi ně a probodával je svými pohledy.


„Kam se poděl Bůh?“ vzkřikl.  Já vám povím: „My jsme ho zabili – vy i já! My všichni jsme vrahy! Ale jak jsme to udělali? Jak jsme dokázali vypít moře? Kdo nám dal houbu, abychom smazali celý horizont? Co jsme to učinili, když jsme tuto zemi odpoutali od jejího slunce? Kam se nyní pohybuje? Kam se pohybujeme my? A neřítíme se zpět, do stran, vpřed, do všech směrů? Existuje ještě nějaké Nahoře a Dole? Nebloudíme nekonečnou nicotou? Neovanul nás prázdný prostor? Nepřichází noc, stále více noci? Nemusíme zapalovat svítilny již dopoledne? Nezaslechli jsme hluk hrobníků, kteří pochovávají Boha? Neucítili jsme ještě pach božího rozkladu? – i bohové se rozkládají. Čím se utěšíme, my vrazi všech vrahů? To nejsvětlejší a nejmocnější, co svět doposud měl, vykrvácelo pod našimi noži, - kdo z nás tu krev smyje? Jakou vodou bychom se mohli očistit? Jaké slavnosti pokání, jaké posvátné hry budeme muset vynalézt? Není na nás velikost tohoto činu příliš velká? Nemusíme se sami stát bohy, jen abychom jej byli hodni? Ještě nikdy nebylo většího činu a kdokoli se zrodí po nás, patří kvůli tomuto činu do vyšších dějin, než byly celé dějiny dosavadní.“


Zde se pomatenec odmlčel a pohlédl opět na své posluchače. Už se nesmáli. Tiše mlčeli a hleděli na něho s údivem.


Ten mrštil nakonec svou svítilnu na zem, roztříštila se a zhasla.


Vypravuje se ještě, že pomatenec toho dne vnikl do různých kostelů a zpíval v nich své Requiem aeternam deo. Když ho vyvedli a vyslýchali, odpovídal stále jen toto:


„Čím jsou ještě kostely, ne-li hrobkami a náhrobky Boha?“


Rozhovory s Nietzschem

Z knihy od Davida Nováka, Návraty domů

pondělí 9. července 2012

Dogma

Dogma je těžký kámen, pokud ho nepustíme, daleko nedojdeme.

Nemůžeme nekritizovat nikdy, to nejde. Mysl má dvě polohy – pozitivní a negativní. A v těchto dvou polohách žijeme.

Ovšem můžeme se ovládat!

Když své představy přizpůsobíme skutečnosti, nebude z toho vznikat tolik kritiky, zášti a negativních pocitů v naší mysli.

Svět je a bude stále stejný, ale my ho budeme jinak vnímat, to je veliký rozdíl.

Každý vnímáme v tom stejném světě, v tom, ve kterém žijeme, něco jiného, záleží na naší mysli.

Jsme po léta vychováváni a něčím nebo někým ovlivňováni, ukládá se nám to hluboko do podvědomí.

A jsme opět na začátku. Pozor na dogmata, s nimi daleko nedojdeme.

Sam Fujera, Kořeny




neděle 8. července 2012

TO NEJLEPŠÍ, CO MOHU PRO SVÉHO PŘÍTELE UDĚLAT, JE BÝT MU PŘÍTELEM. NEMÁM BOHATSTVÍ, KTERÝM BYCH HO ZAHRNUL, ALE VÍ-LI, ŽE JSEM ŠŤASTNÝ V LÁSCE K NĚMU, NEBUDE ŽÁDAT JINOU ODMĚNU. HENRY DAVID THOREAU

sobota 2. června 2012

Jak rychle se v životě zapomíná

V americkém filmu Norimberský proces se Spencerem Tracym, Burtonem Lancasterem a Marlene Dietrich je scéna, kdy se během procesu promítají jako důkaz záběry z filmů natočené v německých koncentračních táborech.

Filmy jsou otřesné, jen málokdo je schopen se dívat na celý film od začátku do konce. Lidé jsou otřeseni a již nepochybují ani ti, kteří nevěřili.

Stovky ztuhlých a záměrně hustě rozházených mrtvol umučených vězňů jsou zahrabávány těžkými lopatami buldozerů do mělkých brázd a zahrnovány hlínou. Těla padají jedno přes druhé do mělkých hrobů.
A nikde ani slza.


Chvílemi se zdá téměř neuvěřitelné, že po těchto – vlastně ještě ne tak dávných – skutečnostech, stojíme před pultem v bufetu, popíjíme svá piva, své nápoje, žertujeme a šťastně se usmíváme.


Jak je možné, že i náš život, a mezi těmi mrtvými byly i desetitisíce našich lidí, tak klidně překročil tyto strašlivé události a jde dál, jako by ani nebylo těch strašných událostí ještě v našich životech. O těch mladších nemluvím. Ale my byli téměř svědky.


Jak rychle se v životě zapomíná! Snad je to nutné. Snad by se ani jinak nedalo žít. Nevzpomínejme však.


Ale jak nevzpomínat!


Tu před námi leží tisíce lidských těl. Jsou ovšem živá, lidé jsou šťastní a nepřemýšlejí o smrti. A proč také! A přece i tu blíží se potichu čas, tento neviditelný tichý buldozer, který nás, ztuhlé, s rukama podél těla jednoho po druhém zahrabává do mělkých brázd a zasypává hlínou a zapomněním.


Snad je tu nějaký rozdíl. Někdo nad námi chvilku pláče a vzdychá. Ale pak je také ticho.


Už mlčím, tohle není pěkné zakončení tohoto počátku.


Jaroslav Seifert

Z knihy "Všecky krásy světa"



Ano. Zapomínáme opravdu rychle, ale snad je to opravdu potřeba, jak píše pan Seifert. Přesto věřím, že naše milé nosíme v sobě, jsou v našich vzpomínkách, naší mysli a kdykoliv chceme, vzpomeneme si. A co lepší, kdekoliv chceme. Ne, opravdu není nutné plakat nad hroby. Pokud někoho máme hluboko ve svém srdci, je s námi všude.

Jiné články
Na co myslíme, to jsme 
V jednoduchosti je krása i síla

pondělí 28. května 2012

Jaroslav Seifert

Píseň o lásce
Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.
Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Skrývajíc se v řasách na očích,

když má ještě vločky v kadeři.
Vidím kvésti růži na keři.
Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.
Kdo mé naději však zabrání
-ani strach, že přijde zklamání-
Abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.


Nositel Nobelovy ceny za literaturu, český básník, spisovatel, novinář...
Především velký člověk.

pondělí 21. května 2012

Pevný základ

Když se učíme, věnujme se základům. Základ je  důležitý.

Můžeme znát mnoho věcí do detailu, ale pokud se nebudeme věnovat základům v praxi, nebude nám to vědění nic platné.

Hledejme proto vždy základy a nenechme se opíjet omáčkou.


Omáčka. Je to hezké, příjemné – pro ego. Ale pro ducha a duši člověka je to nic. Pára nad hrncem.


Je třeba mít výchozí pevný bod, ke kterému se budeme stále vracet, dokud nedojdeme tam, kam máme dojít.
K základům se však musíme vracet. Nedá se z nich vycházet a pak studovat dál a přitom zapomenout, odkud jsme přišli.


Je to jako rostlina, která ztrácí své kořeny a jen se žene vzhůru. Nakonec spadne, protože kořeny jsou příliš oslabené.


Stejně tak člověk. Nelze přeskočit z první třídy rovnou do deváté, protože je třeba pochopit látku každého roku, která na sebe navazuje.


Tak je to i s námi. Pokud se zajímáme o duchovní stavy a o vstupy do nirvány a kdoví čeho ještě, ale zapomeneme na základy, pak jen létáme hlavou v oblacích, uvnitř jsme stejně prázdní a ohlupujeme druhé, nejvíce však sami sebe.


A nejdříve musíme milovat sami sebe, abychom mohli milovat a chápat ty ostatní.


Sam Fujera
Volání duše


pátek 30. března 2012

Můžou nám vzít všechno, ne však naše myšlenky

V roce 1947 se Sovětský svaz těší ve Francii pověsti vítězné mocnosti, která po boku Spojenců porazila nacistické Německo. V Paříži verbuje sovětská diplomatická mise úsměvy a sliby Bělorusy a Armény, /naturalizované Francouze nebo bez příslušnosti/, aby se vrátili k "matce vlasti ". Že země, zničená německou invazí potřebuje ruce, mozky, odborníky. Několik tisíc uvěří propagandě a octnou se "tam". V černé bídě nebo pracovních táborech.

Otce Armanda, profesora Jean-Baptista Maloumiana, od roku 1931 naturalizovaného Francouze, pozve sovětská vláda, aby přednášel traumatologii na ústavu tělesné výchovy v Jerevanu. Jerevan je hlavním městem Arménské sovětské socialistické republiky a profesor, liberální křesťan, který již mnoho udělal pro své arménské krajany v exilu, se cítí povinen pomoci těm, kteří po staletích mají poprvé svůj vlastní stát. Zdáli se tato Arménie zdá autonomní a pohostinná. S požehnáním Quai d'Orsai podepisuje smlouvu na dva roky. Ponechává si samozřejmé svou francouzskou příslušnost. Odjíždí se svou ženou a dvěma ze tří synů, z nichž nejmladší Armand je právě devatenáctiletý. Ten tam jede, jak sám říká, ze zvědavosti a synovské poslušnosti: „Chtěl jsem se naučit rusky a studovat v Jerevanu "


Od prvého dne - ledová sprcha. Krásné sliby "verbířů-diplomatů " nebyly dodrženy. V Jerevanu uzří pařížská rodina hliněné, polozbořené domy, odpuzující špínu, krádeže téměř legalizované, nouzi a hlad. Okamžitě se rozhodují k návratu do Francie. Mladý Armand se vydává do Moskvy, aby přihlásil rodinu na francouzském vyslanectví. Současně žádá o povolení opustit sovětské území. Zde začíná celé drama vydírání. Sovětští činitelé navrhují profesorovi přijmout sovětské občanství a zříci se francouzského. Odmítá. Okamžitě přestává chodit pošta, je mu znemožněn jakýkoliv kontakt s Paříží a francouzským vyslanectvím v Moskvě. Pod hrozbou zatčení je jim zakázáno opustit Jerevan. Po několika peripetiích je Armand jednoho večera zatčen tajnou policií. Jeho kalvárie bude trvat téměř osm let. Mezitím je jeho otec vydírán: „Staňte se sovětským občanem a máte pokoj vy i vaše rodina," prohlašuje mu náměstek ministra bezpečnosti arménské republiky. Odmítá. Přijde o místo, jeho starší syn také. Teprve v roce 1954, po šesti letech a mnoha zákrocích francouzské vlády dovolí Rusové rodině vrátit se do Francie. Armand zůstává nezvěstný a dostane se ven po dalších patnácti měsících.

Vzpomínáte si z dětství na knihy, které jste četli doslova jedním dechem, nedokázali jste se od knihy doslova odtrhnout?

 
Většinou jsou to knihy hodně napínavé, které nás přímo vtáhnou do děje nebo také natolik poutavé knihy, že hltáme jednu stránku za druhou a nevnímáme čas, jen stránky, věty, slova.

 
Mohou to být také knihy, které nás tolik fascinují, že jen těžko věříme jejich obsahu, kdybychom nevěděli, že jsou to skutečná vyprávění konkrétních osob.

 
Lidé mají rádi příběhy, ostatně dobrý, opravdu dobrý příběh je předpokladem úspěchu filmu či knihy. Zkušení filmaři nebo spisovatelé vědí, že potřebují příběh. Příběhy mohou být veselé i smutné, nutí však především k hlubšímu zamyšlení nad životem samým.

 
Příkladem toho je celkem nenápadná kniha jednoho Francouze, který prožil několik let v Gulagu, zcela absurdních let. Těch několik let mělo zásadní vliv na jeho myšlení, život. Už to, že přežil v tak hrozných podmínkách, kdy si člověk sáhne až na samé dno svých psychických a fyzických sil.

 
Přežil a tak mohl napsat knihu, ve které nejen popisuje oněch několik absurdních let. Kniha je unikátní z hlediska výpovědi člověka, který se dokáže na věci z mnoha pohledů, člověka inteligentního, kterému byla od narození vštěpována láska a úcta k člověku, především k sobě samému.

 
Říká se, že všechno je v naší hlavě. Otázka výhry a prohry, životních postojů, úspěchu nebo neúspěchu, otázka přežití člověka. Mnohokrát bylo potvrzeno, že je to pravda. 

 
Důkazem toho jsou lidé, kteří přežili v extrémně náročných podmínkách, obstáli v zatěžkávací zkoušce a přitom to mnohdy nebyli žádní siláci, jak by si leckdo myslel. 


Síla člověka totiž není v jeho mohutné postavě nebo svalech, ale právě v hlavě, v jeho postoji, myšlení, odvaze, také v jeho schopnosti soustředění se na podstatné věci a na to, co je mu nejbližší. To člověka dokáže držet po velmi dlouhou dobu.
 
To, co člověka udržuje při životě je však především jeho nezlomná a obrovská touha po životě.

___________________________________________________
 
Protože jsem arménského původu, pochopil jsem krutost náboženského fanatismu: vedl k úděsné genocidě, při které zmizelo 1 500 000 obětí. Mezi nimi byla i celá rodina mých rodičů. Válka v celé své nesmyslnosti ve mně vzbudila hrůzu z rasismu a naučila svaté úctě k lidskému životu. Svým přátelům a bratrům z vězení, táborů, korekcí a cel vděčím za to, že jsem poznal obsah slova přátelství. Dokázali mi dostatečně, že je silnější než strach a silnější, než obava ze smrti. Svým dvaceti létům, věku velkorysosti a revolty, vděčím za sílu bojovat proti nespravedlnosti a zotročován:. Sovětskému zřízení a jeho minulým, současným a budoucím vůdcům vděčím za to, že mě naučili nenávidět a bojovat proti každé diktatuře, ať už má jakékoliv jméno.


Armand Maloumian
, Synové Gulagu

pátek 23. března 2012

Když převládne zášť a zdravý rozum chybí

Po skončení války, která vypukla v roce 1914, převládalo hluboké přesvědčení a téměř všeobecná naděje, že ve světě zavládne mír. Tato upřímná touha všech národů mohla být lehce splněna, kdyby všichni setrvali ve spravedlivém přesvědčení a naslouchali hlasu zdravého rozumu a prozíravosti. Všichni měli plná ústa hesla „Válku válce“ a byla podniknuta opatření, aby se heslo uskutečnilo.

Ale budoucnost byla plná neblahých předtuch.


Územní ustanovení Versailleské smlouvy ponechala Německo prakticky nedotčené. I nadále zůstávalo největším rasově stejnorodým útvarem v Evropě. Když se maršál Foch dověděl, že byla podepsána Versailleská mírová smlouva, konstatoval s neobyčejnou přesností postřehu: „Tohle není mír. To je příměří na dvacet let.“


Hospodářská ustanovení smlouvy byla plné zášti a hlouposti do té míry, že nemohla mít dlouhého trvání. Německo bylo odsouzeno k placení reparací v neuvěřitelné výši. Tento diktát vyjadřoval hněv vítězů a zároveň i neschopnost jejich národů pochopit, že žádný poražený národ ani žádné společenství nemůže nikdy splatit náklady, jaké vyžaduje moderní válka.


Německo zaplatilo nebo dokázalo zaplatit vymáhané reparace pouze později, když Spojené státy začaly poskytovat Evropě, a především Německu, plnými hrstmi půjčky. Ve skutečnosti během tří let 1926 – 1929 získaly Spojené státy ze všech stran ve formě splácení půjček poskytnutých na reparace zhruba jednu třetinu peněz, které půjčovali Německu bez vyhlídky na splacení.


Všichni se však tvářili spokojeně a zřejmě se domnívali, že to bude moci pokračovat do nekonečna.
Historie bude všechny tyto kroky považovat za šílenství. Podílely se na vzniku hospodářské katastrofy i válečného neštěstí.


Winston Churchil
Druhá světová válka, 1. Svazek – Blížící se bouře


Tato vynikající kniha opravdu stojí za přečtení. Je v ní mnoho k pochopení, ne jen druhé světové války. Nejde ani tak o historický pohled jako o výpověď a postřehy člověka, který v té době žil, pohyboval se v těch nejvyšších kruzích a má co sdělit.