Jaroslav Seifert

Píseň o lásce
Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.
Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Skrývajíc se v řasách na očích,
když má ještě vločky v kadeři.
Vidím kvésti růži na keři.
Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.
Kdo mé naději však zabrání
-ani strach, že přijde zklamání-
Abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.

Nositel Nobelovy ceny za literaturu, český básník, spisovatel, novinář...
Především velký člověk.

Pevný základ

Když se učíme, věnujme se základům. Základ je  důležitý.

Můžeme znát mnoho věcí do detailu, ale pokud se nebudeme věnovat základům v praxi, nebude nám to vědění nic platné.

Hledejme proto vždy základy a nenechme se opíjet omáčkou.

Omáčka. Je to hezké, příjemné – pro ego. Ale pro ducha a duši člověka je to nic. Pára nad hrncem.

Je třeba mít výchozí pevný bod, ke kterému se budeme stále vracet, dokud nedojdeme tam, kam máme dojít.
K základům se však musíme vracet. Nedá se z nich vycházet a pak studovat dál a přitom zapomenout, odkud jsme přišli.

Je to jako rostlina, která ztrácí své kořeny a jen se žene vzhůru. Nakonec spadne, protože kořeny jsou příliš oslabené.

Stejně tak člověk. Nelze přeskočit z první třídy rovnou do deváté, protože je třeba pochopit látku každého roku, která na sebe navazuje.

Tak je to i s námi. Pokud se zajímáme o duchovní stavy a o vstupy do nirvány a kdoví čeho ještě, ale zapomeneme na základy, pak jen létáme hlavou v oblacích, uvnitř jsme stejně prázdní a ohlupujeme druhé, nejvíce však sami sebe.

A nejdříve musíme milovat sami sebe, abychom mohli milovat a chápat ty ostatní.

Sam Fujera
Volání duše