Líčení zážitku osvobození přirozeně nemůže být nikdy neosobní.
Kdo si však myslí, že pak mezi námi zavládla nějaká velikánská radost, ten se mýlí.
Jak to skutečně bylo?
Svoboda, svoboda, opakuje si člověk neustále. Pochopit to je prostě nad jeho síly. Slovo svoboda je po dlouhých letech toužebných snů už tak otřelé, jeho význam je natolik vybledlý, že se tváří v tvář skutečnosti rozplývá.
Člověk ještě nemá na světě účast. Všechno se jeví neskutečné, nepravděpodobné, pouhý sen.Tento sen je však najednou skutečností. Do ucha se už nezařezává ostrý hvizd, který velí: „Vstávat!“
Mnoho dnů uplyne, než se rozváže nejen jazyk, nýbrž se něco uvolní v nitru, než cit náhle prolomí onu pozoruhodnou obrannou bariéru.
Začíná nový život. Krůček za krůčkem do něj člověk znovu vstupuje, stává se opět člověkem.
Mýlí se ten, kdo si ale myslí, že osvobozený vězeň nepotřebuje žádnou duševní péči, naopak, tlak je obrovský. Právě ono uvolnění mnohdy působí větší muka, než roky strávené v táboře.
Především bylo možno pozorovat, že primitivnější povahy setrvávaly ve svém duševním postoji v kategorii „moc a násilí“. Teď však byli tito lidé osvobozeni a mysleli si, že mohou bez jakýchkoliv zábran používat svou moc k svobodné zvůli. Pro takové primitivní lidi se jen přeznačily staré kategorie – co bylo dříve „minus“, stalo se „plus“: z objektů moci, násilí, zvůle a bezpráví se staly subjekty téhož.
Jen pomalu lze člověka přesvědčit o pravdě jinak triviální, že nikdo nemá právo působit bezpráví, dokonce ani ten ne, kdo sám bezprávím trpěl.
A přesto musíme pracovat na tom, abychom pomohli těmto lidem opět najít pravdu, protože popření této pravdy by mohlo snadno mít hrozné následky.
Viktor E. Frankl, A přesto říci životu ano
Knížečka velikostí malá, ale obsahem veliká. Zdánlivě smutné vyprávěná člověka, který zažil a přežil koncentrační tábor, doufal, že se setká s milovanou ženou, ale nesetkal, přišel o všechny své práce, ale o mnohem více, přišel v táboře o důstojnost, na několik let nebyl člověkem, jen číslem, zvířetem určeným k vyhlazení. Přesto nikdy nepřestal věřit v život a v jeho smysl. Viktor E. Frankl nám díky své knize, díky tomu, co opravdu prožil, předal poselství, že se nemáme za žádných okolností vzdát práva na život.
Lidu je třeba, her nebo chleba
Poctivý Abe
Svoboda
Krásná kniha a také film, autor knihy Paulo Coelho
Slova ošetřujícího lékaře psychiatrické léčebny, který léčil Veroniku poté, co se pokusila otrávit. "Zachránili jí, ale následkem toho byla narušena funkce srdce a Veronika měla brzy umřít. Nakonec tedy umře, jak chtěla. Ale v léčebně potkává člověka, kvůli kterému už na sebevraždu nepomýšlí. Ví, že má však před sebou jen několik málo hodin, dnů, let? Sama neví. Neví, že srdce se uzdravilo, ale to už jí doktor neřekl. A proč také."
Na to, abychom někoho ztratili, musíme nejdřív zažít nefalšované pouto.
Myslím, že bys neměla opustit tento svět, dokud ho nepoznáš.
Většina lidí, kteří se pokusí o sebevraždu, to budou zkoušet tak dlouho, dokud neuspějí.
Jediný lék, v který jediný skutečně stále ještě věřím, je uvědomování si života.
Do doby, než jí někdo poví, že se vyléčila, bude považovat každý den za zázrak a já to budu považovat za největší úspěch
Meryl Streep nezklamala
Poctivý Abe
Život není to, co chceme, ale to, co máme
NEJVYŠŠÍ FORMOU DOKONALOSTI JE JEDNODUCHOST, LEONARDO DA VINCI
Maminko moje milovaná,
a v zubech konec násadky
přemýšlím, stránka nenapsaná
čeká a čeká na řádky.
Přeji Ti dnes v den Tvého svátku
- ve slově Tvého velké T -
no vida, už mám druhou řádku
a pokračuji ve větě:
štěstí po t se píše ě -
a zdraví a pak selhává
už nadobro má fantazie,
tak přízemní a kulhavá
Před časem někdo vyhodil malou nenápadnou knížku.
Zaujala mě, zvedla jsem jí a užasla. Sonety/ William Shakespeare!
Knihu jsem zpátky nevrátila, naopak udělala čestné místo v knihovně.
Nadčasová krásná knížečka, malá rozměry, velká svým obsahem.
Nestárnoucí verše, které, jak jdou po sobě, stále více člověka strhávají.
I když jsou to verše staré několik set let, přesto jsou srozumitelné i dnes.
Pravdivost a hloubka slov donutí člověka přemýšlet.
Přemýšlet o sobě, o světě, ve kterém žije.
Autor sám si nijak nezakládal na jedinečnosti a váze svého díla.
Tomu se říká vyzrálost a pokora.
Malá ukázka:
Chceme mít potomstvo od všeho, co je krásné,
aby květ krásy zde nikdy kvést nepřestal,
nýbrž až dozraje, až opadne, až zhasne,
aby zas dědic nes památku jeho dál.
Ty ale zahleděn jen do obrazu svého,
živíš svůj jas a třpyt jen z vlastní podstaty,
a způsobuješ hlad tam kde je hojnost všeho –
sám sobě nepřítel a k vlastní slasti zlý!
I když jsi jediná ozdoba tohoto světa,
jediný hlasatel radostných jarních dní,
chystáš sám v sobě hrob tomu, co v tobě vzkvétá,
a – něžný lakomec – plýtváš v svém skrblení.
Smiluj se nad světem, zanech té lakoty,
nechtějte poklad všech zhltnout jen hrob a ty!
William Shakespeare, Sonety
