Po skončení války, která vypukla v roce 1914, převládalo hluboké přesvědčení a téměř všeobecná naděje, že ve světě zavládne mír. Tato upřímná touha všech národů mohla být lehce splněna, kdyby všichni setrvali ve spravedlivém přesvědčení a naslouchali hlasu zdravého rozumu a prozíravosti. Všichni měli plná ústa hesla „Válku válce“ a byla podniknuta opatření, aby se heslo uskutečnilo.
Ale budoucnost byla plná neblahých předtuch.
Územní ustanovení Versailleské smlouvy ponechala Německo prakticky nedotčené. I nadále zůstávalo největším rasově stejnorodým útvarem v Evropě. Když se maršál Foch dověděl, že byla podepsána Versailleská mírová smlouva, konstatoval s neobyčejnou přesností postřehu: „Tohle není mír. To je příměří na dvacet let.“
Hospodářská ustanovení smlouvy byla plné zášti a hlouposti do té míry, že nemohla mít dlouhého trvání. Německo bylo odsouzeno k placení reparací v neuvěřitelné výši. Tento diktát vyjadřoval hněv vítězů a zároveň i neschopnost jejich národů pochopit, že žádný poražený národ ani žádné společenství nemůže nikdy splatit náklady, jaké vyžaduje moderní válka.
Německo zaplatilo nebo dokázalo zaplatit vymáhané reparace pouze později, když Spojené státy začaly poskytovat Evropě, a především Německu, plnými hrstmi půjčky. Ve skutečnosti během tří let 1926 – 1929 získaly Spojené státy ze všech stran ve formě splácení půjček poskytnutých na reparace zhruba jednu třetinu peněz, které půjčovali Německu bez vyhlídky na splacení.
Všichni se však tvářili spokojeně a zřejmě se domnívali, že to bude moci pokračovat do nekonečna.
Historie bude všechny tyto kroky považovat za šílenství. Podílely se na vzniku hospodářské katastrofy i válečného neštěstí.
Winston Churchil
Druhá světová válka, 1. Svazek – Blížící se bouře
Tato vynikající kniha opravdu stojí za přečtení. Je v ní mnoho k pochopení, ne jen druhé světové války. Nejde ani tak o historický pohled jako o výpověď a postřehy člověka, který v té době žil, pohyboval se v těch nejvyšších kruzích a má co sdělit.
