Khalil Gibran píše ve svém nádherném díle „Prorok“ krásně o dětech

A žena, jež držela na prsou kojence, řekla:
Mluvme o dětech.
Vaše děti nejsou vašimi dětmi.
jsou to synové a dcery
Touhy života po sobě samé.
Přicházejí skrze vás, ale ne od vás,
a ačkoliv jsou u vás, přesto vám nepatří.
Můžete jim dát svou lásku, ale ne své myšlenky,
neboť ony mají své vlastní.
Můžete dát domov jejich tělům,
ale ne jejich duším.
Neboť jejich duše bydlí v domě zítřka, 
který vy nemůžete navštívit ani ve svých snech.
Můžete se snažit být jako ony,
ale nezkoušejte je dělat stejné, jako jste vy
neboť život nejde pozpátku,
ještě dlí ve včerejšku.
Vy jste luky, z nichž byly vaše děti
vyslány jako živé šípy.
Střelec vidí cíl na stezce nekonečnosti
A napíná vás svou silou,
aby jeho šípy letěly rychle a daleko.
Připusťte, aby vaše luky znamenaly rukou Střelce radost – 
neboť tak, jak ON miluje šíp, jenž letí,
tak miluje i luk, který je pevný.

Z knihy Walden od Thorea

  Mně rozkoší jest neproniklý les
A v slastném nadšení se tovaryší
Má duše s osamělým břehem kdes
Kde z hloubi moře hudbu věčnou slyší
Mám lásku k lidem, k přírodě však vyšší.

Tahle kniha rohzodně stojí za přečtení.
Pro milovníky přírody, klidu, ticha, krásna a zamyšlení.

Žena, Donát Šajner

Jsem žena. Vím to, vím.
Jsem v sobě svět, jsem v sobě tajemstvím.
Jsem šeptem odhad výpočtů a drah.
Jsem pomyslná křivka melodie.
Jsem okno, krov, jsme návratu práh.
Jsem krůpěj, kterou rosa nevypije.
Jsem tíží a pokaždé jinou.
Jsem pelem, ale také rákosinou.
Jsem pohár vína, která naráz opíjí.
Jsem pláč, když lásku vzali jí.
Jsem tedy láska vždy a vším.
Jsem její paní, jsem jejím zajetím.
Jsem odhodlána trpět beze slova.
Jsem trs, kde láska roste vždycky znova.
Jsem kořínek, co pije život z hloubi.
Jsem koruna, co se s nebem snoubí.
Jsem šťastná i nad snítkou vřesu.
Jsem v lásce skála, svět klidně poponesu.
Jsem dálka hvězd i teplo dlaní.
Jsem s láskou život, odhodlání.
Jsem vším a navždy nesmrtelná.

Jsem žena.

A co bez lásky?

Jsem jizva, rána, kde i slunce zebe.
Jsem bezbranná a průvan sirou tmou.
Jsem tůň, s níž vlny nepohnou.
Jsem strach, co sám se bojí.
Jsem jablko, jež nikdo nerozkrojí.
Jsem bez díků balvan vprostřed pole.
Jsem bez lásky jak pískle holé.
Jsem sama v sobě v každý roční čas.
Jsem beze strun, jsem vysypaný klas.
Jsem smutek, nenechte mě bez plamene.
Jsem otázka, kterou nikdo nevzpomene.
Jsem, však nechci být, koho nikdo nepolíbí.
Jsem, však bez lásky vždy ženě něco chybí.
Jsem slib. Musím jej splnit. Pro čas krásy
Jsem Tvoje. Vše vzpomíná si.
Jsem náruč života obnažená.

Jsem láska. Žena.

První dopis Jaroslava Seiferta mamince

Maminko moje milovaná,
a v zubech konec násadky
přemýšlím, stránka nenapsaná
čeká a čeká na řádky.

Přeji Ti dnes v den Tvého svátku

- ve slově Tvého velké T -
no vida, už mám druhou řádku
a pokračuji ve větě:

štěstí po t se píše ě -
a zdraví a pak selhává
už nadobro má fantazie,
tak přízemní a kulhavá

Jaroslav Seifert

Píseň o lásce
Slyším to, co jiní neslyší,
bosé nohy chodit po plyši.
Vzdechy pod pečetí v dopise,
chvění strun, když struna nechví se.
Prchávaje někdy od lidí,
vidím to, co jiní nevidí.
Skrývajíc se v řasách na očích,
když má ještě vločky v kadeři.
Vidím kvésti růži na keři.
Zaslechl jsem lásku odcházet,
když se prvně rtů mých dotkl ret.
Kdo mé naději však zabrání
-ani strach, že přijde zklamání-
Abych nekles pod tvá kolena.
Nejkrásnější bývá šílená.

Nositel Nobelovy ceny za literaturu, český básník, spisovatel, novinář...
Především velký člověk.