V roce 1947 se Sovětský svaz těší ve Francii pověsti vítězné mocnosti, která po boku Spojenců porazila nacistické Německo. V Paříži verbuje sovětská diplomatická mise úsměvy a sliby Bělorusy a Armény, /naturalizované Francouze nebo bez příslušnosti/, aby se vrátili k "matce vlasti ". Že země, zničená německou invazí potřebuje ruce, mozky, odborníky. Několik tisíc uvěří propagandě a octnou se "tam". V černé bídě nebo pracovních táborech.
Otce Armanda, profesora Jean-Baptista Maloumiana, od roku 1931 naturalizovaného Francouze, pozve sovětská vláda, aby přednášel traumatologii na ústavu tělesné výchovy v Jerevanu. Jerevan je hlavním městem Arménské sovětské socialistické republiky a profesor, liberální křesťan, který již mnoho udělal pro své arménské krajany v exilu, se cítí povinen pomoci těm, kteří po staletích mají poprvé svůj vlastní stát. Zdáli se tato Arménie zdá autonomní a pohostinná. S požehnáním Quai d'Orsai podepisuje smlouvu na dva roky. Ponechává si samozřejmé svou francouzskou příslušnost. Odjíždí se svou ženou a dvěma ze tří synů, z nichž nejmladší Armand je právě devatenáctiletý. Ten tam jede, jak sám říká, ze zvědavosti a synovské poslušnosti: „Chtěl jsem se naučit rusky a studovat v Jerevanu "
Od prvého dne - ledová sprcha. Krásné sliby "verbířů-diplomatů " nebyly dodrženy. V Jerevanu uzří pařížská rodina hliněné, polozbořené domy, odpuzující špínu, krádeže téměř legalizované, nouzi a hlad. Okamžitě se rozhodují k návratu do Francie. Mladý Armand se vydává do Moskvy, aby přihlásil rodinu na francouzském vyslanectví. Současně žádá o povolení opustit sovětské území. Zde začíná celé drama vydírání. Sovětští činitelé navrhují profesorovi přijmout sovětské občanství a zříci se francouzského. Odmítá. Okamžitě přestává chodit pošta, je mu znemožněn jakýkoliv kontakt s Paříží a francouzským vyslanectvím v Moskvě. Pod hrozbou zatčení je jim zakázáno opustit Jerevan. Po několika peripetiích je Armand jednoho večera zatčen tajnou policií. Jeho kalvárie bude trvat téměř osm let. Mezitím je jeho otec vydírán: „Staňte se sovětským občanem a máte pokoj vy i vaše rodina," prohlašuje mu náměstek ministra bezpečnosti arménské republiky. Odmítá. Přijde o místo, jeho starší syn také. Teprve v roce 1954, po šesti letech a mnoha zákrocích francouzské vlády dovolí Rusové rodině vrátit se do Francie. Armand zůstává nezvěstný a dostane se ven po dalších patnácti měsících.
Vzpomínáte si z dětství na knihy, které jste četli doslova jedním dechem, nedokázali jste se od knihy doslova odtrhnout?
Většinou jsou to knihy hodně napínavé, které nás přímo vtáhnou do děje nebo také natolik poutavé knihy, že hltáme jednu stránku za druhou a nevnímáme čas, jen stránky, věty, slova.
Mohou to být také knihy, které nás tolik fascinují, že jen těžko věříme jejich obsahu, kdybychom nevěděli, že jsou to skutečná vyprávění konkrétních osob.
Lidé mají rádi příběhy, ostatně dobrý, opravdu dobrý příběh je předpokladem úspěchu filmu či knihy. Zkušení filmaři nebo spisovatelé vědí, že potřebují příběh. Příběhy mohou být veselé i smutné, nutí však především k hlubšímu zamyšlení nad životem samým.
Příkladem toho je celkem nenápadná kniha jednoho Francouze, který prožil několik let v Gulagu, zcela absurdních let. Těch několik let mělo zásadní vliv na jeho myšlení, život. Už to, že přežil v tak hrozných podmínkách, kdy si člověk sáhne až na samé dno svých psychických a fyzických sil.
Přežil a tak mohl napsat knihu, ve které nejen popisuje oněch několik absurdních let. Kniha je unikátní z hlediska výpovědi člověka, který se dokáže na věci z mnoha pohledů, člověka inteligentního, kterému byla od narození vštěpována láska a úcta k člověku, především k sobě samému.
Říká se, že všechno je v naší hlavě. Otázka výhry a prohry, životních postojů, úspěchu nebo neúspěchu, otázka přežití člověka. Mnohokrát bylo potvrzeno, že je to pravda.
Důkazem toho jsou lidé, kteří přežili v extrémně náročných podmínkách, obstáli v zatěžkávací zkoušce a přitom to mnohdy nebyli žádní siláci, jak by si leckdo myslel.
Síla člověka totiž není v jeho mohutné postavě nebo svalech, ale právě v hlavě, v jeho postoji, myšlení, odvaze, také v jeho schopnosti soustředění se na podstatné věci a na to, co je mu nejbližší. To člověka dokáže držet po velmi dlouhou dobu.
To, co člověka udržuje při životě je však především jeho nezlomná a obrovská touha po životě.
___________________________________________________
Protože jsem arménského původu, pochopil jsem krutost náboženského fanatismu: vedl k úděsné genocidě, při které zmizelo 1 500 000 obětí. Mezi nimi byla i celá rodina mých rodičů. Válka v celé své nesmyslnosti ve mně vzbudila hrůzu z rasismu a naučila svaté úctě k lidskému životu. Svým přátelům a bratrům z vězení, táborů, korekcí a cel vděčím za to, že jsem poznal obsah slova přátelství. Dokázali mi dostatečně, že je silnější než strach a silnější, než obava ze smrti. Svým dvaceti létům, věku velkorysosti a revolty, vděčím za sílu bojovat proti nespravedlnosti a zotročován:. Sovětskému zřízení a jeho minulým, současným a budoucím vůdcům vděčím za to, že mě naučili nenávidět a bojovat proti každé diktatuře, ať už má jakékoliv jméno.
Armand Maloumian, Synové Gulagu
