Před časem někdo vyhodil malou nenápadnou knížku.
Zaujala mě, zvedla jsem jí a užasla. Sonety/ William Shakespeare!
Knihu jsem zpátky nevrátila, naopak udělala čestné místo v knihovně.
Nadčasová krásná knížečka, malá rozměry, velká svým obsahem.
Nestárnoucí verše, které, jak jdou po sobě, stále více člověka strhávají.
I když jsou to verše staré několik set let, přesto jsou srozumitelné i dnes.
Pravdivost a hloubka slov donutí člověka přemýšlet.
Přemýšlet o sobě, o světě, ve kterém žije.
Autor sám si nijak nezakládal na jedinečnosti a váze svého díla.
Tomu se říká vyzrálost a pokora.
Malá ukázka:
Chceme mít potomstvo od všeho, co je krásné,
aby květ krásy zde nikdy kvést nepřestal,
nýbrž až dozraje, až opadne, až zhasne,
aby zas dědic nes památku jeho dál.
Ty ale zahleděn jen do obrazu svého,
živíš svůj jas a třpyt jen z vlastní podstaty,
a způsobuješ hlad tam kde je hojnost všeho –
sám sobě nepřítel a k vlastní slasti zlý!
I když jsi jediná ozdoba tohoto světa,
jediný hlasatel radostných jarních dní,
chystáš sám v sobě hrob tomu, co v tobě vzkvétá,
a – něžný lakomec – plýtváš v svém skrblení.
Smiluj se nad světem, zanech té lakoty,
nechtějte poklad všech zhltnout jen hrob a ty!
William Shakespeare, Sonety
